Quo vadis ... ?
Jako Uroboros je hledání místa ve světě. Nekonečný koloběh pokusů a omylů. Už téměř u konce, a přitom teprve na počátku všeho. Můžeme sami sebe poznat a najít svou cestu? Anebo je ono hledání cestou samotnou?
Nálady posledních šesti měsíců by se daly shrnout do dvou slov. EXISTENČNÍ KRIZE.
Oprašuju své touhy a sny a zmateně přihlížím prázdnotě. Co bylo včera největším přáním je dnes popelem vznášejícím se ve větru. S mou poslední láskou zemřely i pohádkové idee. Kdyby mě to alespoň mrzelo, ale já se spíše jen divím.
Snažím se upracovat, abych neměla čas přemýšlet. Oslabuju organismus, snad ve víře, že se zcela vypařím. Bezduše tlachám. Obklopuju se uměním, protože stále ještě vyvolává pocity. Hledám doteky a teplo lidského tělo, protože umrzám vně i uvnitř. Snažím se, a přitom rezignuji.
Střídám masky a tančím na jevišti. Hledám tu správnou. Tu mou.
Kam dál?
Poznámka pod čarou: tento článek je silně pozitivní. Mám opravdu dobrou náladu. Jen se zamýšlím. Nad životem. A nepřestávám hledat ... své místo ve světě.
