Hořkosladce
(upraveno ke zpěvu - listopad, dopsáno - leden)
pro Marci
Pět kostek krystalu,
dávám si do čaje,
hořkost však nezmizí,
spíš ještě dozraje.
Tvé hrnky čajové,
otvíraj propasti,
probouzí naději,
však ta se hned utápí.
REF
Radosti zrozené,
z víry a domněnek,
doteků nevinných,
kdy úsměv je znamením.
Ach touho bláznivá,
nenech mě uvěřit,
že bolest nutná je
k nalezení ráje.
V něze tvých zrcadel,
hledících hluboko,
do duše zmatené.
Proč jsi tak daleko?
Tak prosím usměj se,
nevinně dotkni se,
hrnek svůj nabídni
a mé já vezmi si.
REF
Naslouchám slovům tvým,
čaj dávno studený,
zdá se, že procitám,
proč být v medu lapený.
Já dovedu milovat,
nadzemsky bez chtění,
směju se bláznivě,
nic mě už nezmění.
REF
Konečně rozumím,
co tvá slova říkají.
Slzy mě nezničí,
touhy nespoutají.
Ach lásko pravdivá,
jak žila jsem bez tebe.
Darovat více je,
než nechat si pro sebe.
Maják
(21.listopad 2012)
Jsem opuštěný maják na útesu
bojím se vod a nebeských děsů.
Za mlhou hutnou bojuji o přežití
bojím se bojím, že už nevím, jak svítit.
REF
Jsem sám, jsem sám a co mi brání
se v neproniknutelné mlze rozplynout.
Jsem sám, jen sám a co mi brání
dát sbohem rackům a už nikdy nebliknout.
K obloze vzhlížím, doufám v Polárku
však kdo by chtěl se sblížit na dálku.
Lodě mě míjí bez jediného okna-mžiku
jsem nic, nic, jen vzpomínka námořníků.
R
Do bílé oděn, krvavý had se kolem mě stáčí
já chtěl bych být viděn, však jen jazyky slané mě smáčí
Tak blízko světu a přece vzdálený
To jsem já, chátraje, maják zamčený
Tobě, příteli
(9.leden 2013)
Vítr mi cuchá vlasy,
já vzpomínám na dávné časy.
Jak ty jsi žil asi,
když nedočkal ses spásy.
Kroky mé bahnem vedou,
cos měl tehdy sebou?
Ptám se, sám teple oděný,
tys bosý byl a zimou znavený.
Věděl jsi příteli, co tě čeká?
Ze prach tvůj smete deštivá řeka?
Tušil jsi smrt, věřil v zachránění?
Modlil ses k Bohu, ztrácel v snění?
Já kráčím dnes táborem z červených cihel,
tvá vůně zůstala tam, kdes předávno bydlel.
Já k teplé večeři zasednu brzy,
ty budeš polykat pouze své slzy.
Oba jsme lidé z masa a kostí,
tak proč já mám vše a ty jen ty kosti?
Ach kéž bych věděl, proč tohle se stalo,
kam srdce lidské se tehdy zatoulalo.
Kdo zapomněl, že milovat je zákon boží?
Kdo zatratil lásku - nechť v pekle shoří!
Snad soužení nesežehlo tvou víru,
tvá duše ať spočine v míru
a zrodí se v lepší době
to přeji já, příteli, tobě.
