A najednou
A najednou jsem se zastavila a přišlo mi, že veškeré dění jde mimo mě, že mi život protýká pod prstama a já nemám jediný nápad, na co bych se mohla těšit. Vím přesně, čeho bych se měla bát. To mluvím o obhajobě a přijímačkách. Ale co pak? Do školy se mi popravdě vůbec nechce, ale nezklamala bych jen sebe, kdybych nedosáhla na magistra, když se cítím, jako že na to mám. Pracovat osm hodin denně se mi teda vůbec nechce a hlavně jako lektorka jazykové školy tak ani pracovat nemůžu. Vážně. Nezbývá mi než sepsat projekt B (b= jako bestseller, mí drazí).
V blízké budoucnosti se ale nemám na co těšit. Ať hledám, jak hledám, prostě nemůžu nic najít. Jasně, že si užívám knížky a volno, ale určitě to znáte, ten pocit chybějícího cíle. Jako kdyby mi bylo všechno najednou jedno. Píšu tímhle zvláštním způsobem a je mi to úplně jedno. Jedno mi je i to, že celý večer zírám do internetu, místo abych dělala přípravu na zítra. Hold chytit nezabezpečenou síť se člověku nepodaří každý den. Přečetla jsem si asi milion článků na Čítárně a dospěla k názoru, že takové věci bych vůbec neměla číst, protože to bych projekt B nikdy nedokončila. Demotivující.
Já vážně nevím, na co bych se měla těšit. Teda vím, ale to není moc aktuální. Těším se na děti. Až budou, až jim budu číst, až je budu vychovávat, až si s nima budu hrát, hlavně aby už byly. Což je zbožný přání, doba splnění: neznámá. Abych pravdu řekla, mám celkem dobrou náladu, protože jsem zrovna dnes v podvečer vybrakovala svůj účet a konečně si můžu nechat sestřihnout dva centimetry a vyškubat své brežněvovské obočí. Čistě omylem bych si mohla pořídit permanentku do fitka, abych se vlezla do motivačních šortek v barvě bílé, ve velikosti příliš malé na můj nemožný zadek, který se Davimu z těžko pochopitelných důvodů prý líbí. Láska a tak. Abych se ale vrátila ke svý fajn náladě. To máte tak, je mi sice dobře, ale protože jsem otevřela blog, dýchla na mě realita. Čí spíše melancholie, skepse a ztracený iluze.
Život bez tance je tak děsivě prázdný.
Miluju West Side Story. Máme ji rozkoukanou. Jediná věc, které lituju, je fakt, že neumím zpívat. Protože kdybych uměla, nedělala bych nic jinýho než tancovala v muzikálech. Kuře melancholik (četl to někdo?), tak se cítím. Jako kuře, vypelichaný a smutný. Připadá mi, že jedu občas na autopilota, který se neobtěžuje tím, že by zmáčkl tlačítko emoce, takže pod jeho vládou vůbec nic necítím. Postrádám pocit nenaplněnosti. A pak najednou najede internet a voila, melancolia está aquí. Jako kdyby ve mně psaní dokázalo vydolovat nejniternější pocity, které jsem se snažila zastrčit hodně hluboko.
Na co se tedy těšit? Na postupné ubývání kůry mozkové, stárnutí, vrásky, stařecké skvrny, horší zrak. Poněvadž já už nevím, co by mě dokázalo zaujmout tak, jak to dokázal tanec. Abych si jen nestěžovala, dávám si zde veřejný slib, že si nějaký tanec najdu. Nevím proč, ale mám chuť na trochu orientu, když už to nemůže být latina.
