A sakra, Vánoce
Že mě asi tak polovina mé práce moc nebaví a neuspokojuje, vím už docela dlouho. Kvůli této nemilé zkušenosti se v pondělí ráno probouzím se ztuhlým krkem/bolestí v bedrech/bolestí v ramenou/ucpaným krkem, atd. A probouzím se také s myšlenkou na páteční odpoledne, kdy nebudu muset dělat vůbec NIC. Ve středu v poledne si oddychnu, že jsem přežila další týden, následující dva dny si s úsměvem plně užívám, no a v neděli večer zase nechápu, jak je možné, že jsem přes víkend neudělala vůbec nic pořádného ... a tak pořád dokola.
Někdy na přelomu října/listopadu jsem si na svou současnou situaci zvykla, přestala stresovat a před týdnem jsem zjistila, že se mi bez jakékoliv snahy podařilo za 4 týdny přijít o 4 kila. Tak jsem si na oslavu dala větrník. Karamelový. A od té doby nejsem schopná přestat žrát. Váha mě raději vůbec nezajímá. Počítám dny do dalšího volna a říkám si, že takhle rychle život letí jen proto, že mě nebaví a neuspokojuje, jak jsem psala hned na počátku.
Nj, challenge. Jenže já nejsem challenge person. A nechci být. Protože výzva se vždycky pojí se stresem. A mě stres co? Správně, na to jsme si odpověděli už mockrát, přeci demotivuje. Radši to nějak přežiju, vydám ze sebe maximum, aby si i děti mohly odnést maximum, a pak na tyhle praštěné nápady "vyzkoušet zas něco nového" snad konečně zapomenu. Proč jsem se nepoučila ze školek?!
A najednou je prosinec, Vánoce skoro za dveřma, já bez dárků. A samozřejmě bez volného času na nakupování. K tomu všemu špatný pocit z toho, že jsem si usmyslela, že letos slavíme u nás doma ... já chci slavit u nás doma! Jenže jsem nepočítala, že nás bude tolik, že se nevejdeme ke stolu, že nemáme z čeho jíst, že nemáme na čem sedět. A proto bych nejraději co? Správně, už mě přeci jen trochu znáte, uletěla někam hodně daleko a na Vánoce se vybodla. Přestože mám asi 15 ozdob na stromeček a jeden mini dřevěný kýčovitý betlémek ... Já prostě vím, že má tvrdohlavost vyústí v konflikt, a i přesto si trvám na svém.
Nějak mi začíná být jedno, co se ode mě na Vánoce očekává ... a tak to má být. Nežijeme proto, abychom plnili očekávání druhých. Přikázání číslo 1 v mé soukromé pomyslné bibli.
No ale protože je mi z toho blbě tak, že jsem ani o víkendu téměř nespala, začala jsem vybarvovat mandaly. Vybarvování uklidňuje, strouhání pastelek zase vytáčí. Akvarelky se nedají strouhat! Tak je řežu nožem, všude nepořádek, dlouho to nevydrží, nervy v háji, ale mandala se mi moc líbí. Však posuďte sami. No a při vybarvování jsem dostala chuť si i něco namalovat, v hlavě se mi snoubila zelená s růžovou, vlající šaty, u kterých nevíte, kde končí a kde splývají s trávou, po které má víla lehce našlapuje ... přesně tak, víly ...
Vůbec se mi z mého kouzelného světa nechce ven. Těším se na Literární večer s mou milou Shining Sun. A protože je neděle večer, už zase vyhlížím páteční odpoledne ... nebo aspoň středeční ... a pořád žiju z našeho výletu do Prahy, kam jsme se s Milým vypravili na Festival psychologie, který pořádala Psychologie.cz. Jaké to bylo? Převelice inspirativní ... pohádky a archetypy, Malý princ - vnitřní dítě v nás, vyjadřování emocí, svobodnější výchova dětí, vzdělávání a internet ... A ze všeho nejvíc mi to připomnělo, jak moc jsem jako školák chtěla být psychoterapeut, aniž bych pořádně věděla, o jakou práci jde. A jak jsem si na gymplu usmyslela, že jednou prostě budu psycholožka. A jak jsem si díky Shining Sun vzpomněla na svůj nesplněný sen ... Některé sny nikdy neumřou, jsou takovým kostlivcem ve skříni.
A proto jsem hned začala hledat možnosti ... a našla jsem kurz psychologie, a taky sebezkušeností psychoterapeutický výcvik (na který mi chybí už jen 30 tisíc korun ...) a podmínky k přijetí na dálkové studium na Palackého univerzitě. Vrážet velkou sumu peněz do něčeho jen proto, že by to mohla být zábava? Nebo raději zkusit přijímačky a zase se stát studentem? Přijímačky, které mi v současné chvíli připadají zcela nezvladatelné ... Ale ten vnitřní hlas je pořád tady a nechce zmlknout. Co dělat? Kor když teď dělám z poloviny něco, co mě netěší ...
Co já bych na tomhle světě měla vlastně splnit?
