A zase neděle
Nic se nedělá. Jen peče koláč. Čokoládový. S borůvkama na ozdobu. A vaří se lasagne. Muž "slaví" narozeniny.
Až bude mně dvaatřicet, tak bych chtěla ... věnovat čas svým dětem, které budou hopkat kolem a nadšeně se ptát "A proč?" ... číst převážně pedagogické a psycholgické publikace ... číst s dětma ... vařit mňamózní polívčičky a nechat cvrčky, aby mi pomáhali ... propíchávat si prsty špendlíkama, zatímco se budu pokoušet o další švadlenkovský počin ... foukat na odřená kolena a hodně, hodně objímat ... žasnout, nechat se překvapovat, pozorovat a bezpodmínečně milovat ...
Zatím je mi sedmadvacet. Další neděle. Kdy se nic dechberoucího neděje. Žádné dětské pusinkování a skákání v listí. Jen jsem upekla koláč. A vlasy mi září červenou hennou.
A zítra další týden. Další z mnoha. Z tisíců dalších nudných týdnů, kdy bych se asi měla tvářit, že jsem šťastná a vděčná za všechno, co mám. Protože mám přece skvělou práci, skvělého muže, skvělé kamarády, moře času na čtení, tancuju latinu, učím se italsky, háčkuju, peču nedělní koláče, zaplácávám si šedou kůru mozkovou psychologickou literaturou, hraju badminton, nadšeně si zpívám spolu s Kočkovci a s Radůzou, stále ještě žiju ... Podle většiny lidí bych měla být vděčná. Tak je to normální, tak se to sluší a patří. Měla bych být šťastná a spokojená. A po návštěvě šamanky jsem asi i chvíli byla, protože mi došlo, že opravdu neřeším nic tak šíleného. Sice jsem asi úplně zakomplexovaná a obětí svého dětského traumatu, ale když jsem svět viděla těmato očima, došlo mi, jak moc nevděčná jsem. Jenže, já mám fakt permanentní pocit, že všechno to, co dělám, je jen zástěrka, kompenzace, zašpuntování skutečných tužeb.
Žiju jako Sylvia Plath pod skleněným zvonem a nemůžu svobodně dýchat. Ne proto, že bych se bála, že už nikdy nic nenapíšu, ale protože se bojím, že některé sny zůstanou navěky na dosah ruky. A dovedou mě k šílenství.
Další neděle. A další týden, kdy budu pracovat na své kariéře. Cílevědomá, ambiciózní, úspěšná kariéristka. To je přeci definice dnešních třicátnic. But you have no idea how far from the truth you are ...
