Ale ne zase moc!
A to narážím na usmívání.
Cesta na tramvaj mi trvá průměrně dvanáct minut. Když pospíchám a tudíž běžím,dám to za osm. Když mám čas a koukám kolem sebe, ujdu ji za čtyři. Tuhle nelogičnost nejsem schopna pochopit, ale je to prostě tak (některé věci nelze chápat). Svých dnešních dvanáct minut jsem věnovala usilovnému soustředění se na to, abych nepustila do hlavy žádné myšlenky. Usmívala jsem se na všechny strany a zpívala si. V hlavě. Ódu na radost. Nevěřili byste, jak dokonale zpívání vyhání myšlenky. A když se objevilo "přemítání" zaměřila jsem svůj pohled na okolí a pojmenovávala to, co zrovna vidím a pojmenovávala své emoce k tomu, co se kolem dělo (Steli, moje verze Tao :D). Žádná minulost, žádná budoucost. Bavila jsem se odpálkováváním myšlenek, zpívala si, a pak mě na zastávce zastihlo čísi komplimentování.
Když se mi dostane komplimentu,je to z devadesáti procent od nějakého bezdomovce, ožraly nebo důchodce. Tentokrát to byl ožrala s placatkou v ruce a očima rozklíženýma do dvou světových stran. Nevěnovala jsem mu pozornost, dokud z něj nevypadlo "Nejsem sice žádný filosof ..." tím si zcela získal můj pohled. Byla jsem ready na životní moudro, neboť mi hlavou problesklo, že i když si plavu v rybníku, každá žabka, co se bojí skočit, mi může nějakým způsobem otevřít oči. A taky jsem hodně lidumil a trochu magor. Pan opilý pokračoval "Nejsem sice žádný filosof, ale myslím si, že smysl pro humor je hodně důležitej" A pak jsem ho sice vnímala, ale taky se zamýšlela nad tím, že je to parádní reakce na mé snahy více se usmívat a nebýt tak moc serious a nebrat život moc vážně. Sice jsem ho pak musela odpálkovat, ale stihl se mi omluvit a vyseknout mi poklonu, že jsem dobrý člověk. Já vím.
A pak mi paní I. strčila pod nos fotku svého známého, zahrnula mě infem o jeho charakteru a nezapomněla zmínit ani výšku/váhu. Že bychom se k sobě prý báječně hodili. A další podobné fráze. Smála jsem se. A pak se doma podívala na jeho internetový profil. A uvažovala nad tím, koho já teď vlastně chci? A víte, na co jsem přišla? Že nepotřebuju ani dlouhé vlasy, ani vysokoškolský titul, ani aby uměl napsat správně "výjimka" a "sympatický", ani aby věděl, co znamená sofistikovaný a latentní, nic z toho. Jen se s ním chci prostě cítit pohodlně a zbytek se poddá.
Zítra mám tři důležité schůzky. Říct si o to, co chci a nechci. Dvakrát. A pak se unášet přítomností a nechat věci plynout. Jednat tak, abych byla v souladu s tím, co budu chtít zrovna v daný okmažik. Žádné rozhodnutí není špatné, říkala Marci, protože odpovídá tomu, co člověku v danou chvíli připadalo jako nejlepší. Ráno si připomenu, co všechno mi říkala, a zvládnu to.
Byla jsem blbá, když jsem věřila, že nikoho k životu nepotřebuju. A přitom to mám na očích každičký den.
