Asi šťastná
Člověk se v novém roce skoro ani nenadechl a už tady máme (téměř) pololetí. Nemůžu se dočkat. Až to všechno skončí. Přijdou prázdniny. A v září zase s novým štítem. Do boje. I když doufám (a věřím), že spíše než do boje to bude do rajské zahrady. Do oázy klidu. Už jen pro to, pro co bije mé neochvějné srdéčko nejvíce. Jo, je to tak, ne všechno co dělám, mě v současné době baví. A nemůžu říct, že by mě to nebavilo. Ono mě to totiž sere. Neskutečně. Zabředla jsem do systému, s kterým nesouhlasím. A přes snahy (které mě strašlivě unavují) ho nemůžu změnit, upravit, nic.
Jsem asi rebel. Slečna nepřizpůsobivá. Nehledíc na tradice a standardy. A tak se snažím neumřít a nepřijít o své nadšení. Jde to blbě. Občas totiž upaám do stavů, kd mi někteří lidi připadají abnormálně blbí. Ztrácím trpělivost, doutná to ve mně, na povrch to nesmí vylézt a já se pak doma koukám do zrcadla a ptám se sama sebe, co se to se mnou děje. Kam odchází to sluníčko a nezdolný optimismus. Do hajan to nebude. Spíše do háje. Zelenýho.
Je mi z toho všeho občas pekelně špatně. Ačkoliv to možná bude tou dietou, kterou jsem si naordinovala. Zítra začínám třetí týden sacharidového vlnění. Jsem z toho pořád naštvaná a lehce agresivní. Chybí mi cukr, čokoláda, mlíko. Chápu asi v čem ta dieta spočívá. Za dva týdny jsem si zhnusila ryby, špenát a mrkev tak, že už to nikdy (neříkej nikdy) do pusy nedám. Člověk jí pořád to samý. Už se mi to přejedlo. A z pomyšlení na další dva týdny je mi mdlo. Nicméně, málokdo věří, že to zvládnu dojet do konce. A proto to zvládnu. Chci si dokázat, že nejsem bábovka. Má to ale i svá pozitiva. Poprvé v životě jsem přišla na to, že když jím 6x denně, tak nemám chuť na sladký. Psycho! A že suchary jsou fajn. A že i ta vajíčka, když se udělají natvrdo, se dají sníst. No a samozřejmě mě zdravé stravování donutilo cvičit. Potím se v rytmu motivačních slov masochistky Jillian a v pondělky mám lekci pilates. Zítra druhou. To si zase odpočinu. Protože i když to trochu bolí, moc se u toho nenadřu. I kolo jsem si dovezla od mamky. Marci povídala, že spoléhá na to, že spolu o prázdninách jezdit. Jen já bych teda potřebovala pár kilo dolů ještě před ségřinou svatbou, která je na počátku července.
V minulém týdnu jsem byla třikrát v divadle. Jednou na opeře, viděly jsme Nabucco. Což bylo moc pěkné. A mělo to dvě dlouhé přestávky, takže jsem se nestačila nudit. Navíc jsem se pokoušela porozumět italštině, což se mi i docela dařilo a měla jsem z toho radost ;) Další dvě představení byla k zamyšlení. Šlo o povídací monology Jaroslava Duška - Čtyři dohody a Pátá dohoda. Trochu jsem věděla, o co půjde, protože jsem četla knihy od Ruize. Nedozvěděla jsem se nic, co bych už nevěděla, jen jsem se utvrdila ve svých názorech a přesvědčeních. A druhý den ráno mi bylo tak blbě, že jsem musela zrušit výuku na základce. Bylo to dietou? Anebo tím, že mi Jarda řekl, ať už do tý školy vůbec nelezu, protože je to všechno špatně, špatně, špatně?!
Jinak stále čtu psychologickou literaturu. Přijímačky mě čekají 15.května. Nemám šanci všechno přečíst. Je toho MOC. Zrovna si užívám dějiny, což v praxi znamená, že si dávám druhé rande s filosofy. Baví mě to. Fascinuje. Naplňuje. Tak nějak víc než angličtina. Je to totiž větší zápřah pro mozek. Nejen že se člověk seznamuje s novým světem, zároveň si taky urovnává některé věci v sobě. Spíše mimoděk. A tak studuju psychologii, chodím na lekce francouzštiny, držím dietu, cvičím pilates, učím děti a teenagery a dospěláky, trochu čtu belošku, trochu koukám na seriály, moc neuklízím, připravuju ségře rozlučku a zábavu na svatbu, šetřím na fenomenální dovolenou pod stanem ve Skotsku a týden s Harry Potterem v Londýně, miluju svého muže a jsem tak nějak asi šťastná.
