Be in touch with Mother Nature
Poslední dobou neodepisuji na komentáře a žádné komentáře ani nepíšu, přestože vaše články čtu. Jsem hrozná. Vždycky když chci něco napsat, napadne mě, že teď bych měla dělat tady to a tamto, a okamžitě vypnu internet. A pak si uvědomím, že musím světu nutně sdělit, jak se mám.
Výčitky (že dělám to, co nemám) mě ale brzy přejdou. Příští týden je zápočtový. Čeká mě pár nechutných testů, zkouška z francouzštiny a masochistický pokus o zvládnutí historické mluvnice (skládá se z přednášky na vybrané téma - což je pro mě vliv Vikingů, písemný test a rozbor dvou textů - Old English a Middle English). Taky musím sepsat evaluaci na nějakou učebnici Aj, nejspíš si vyberu Time to Talk, protože ta je tak blbá, že se o tom bude dobře psát. Vymyslet křížovku v jednom speciálním programu. Sepsat filosofickou esej, která měla být odevzdána včera. A přečíst všechny články a tři knihy do literatury, protože jsem z toho četla tak 70%. Pomalu si osvojuji umění "jak mluvit o knihách, které jste nečetli" - esejistická kniha stejného názvu leží v mé knihovně (čti: v jedné z krabic), příliš nudná na to, abych se dostala přes stanu tři. A pak ještě esej o pohanských bohyních, o archetypech, o ženství - musím to o víkendu promyslet.
Ode dneška je ze mě baba protivná, které se nic nechce. A tak odpočívám - Miranda Gray by mi to určitě schválila. Čekám na ty vhledy do vlastní duše, čtu ve snech (od doby, kdy o ně před spaním"poprosím" si je ráno opravdu pamatuji!), kreslím mandaly a vracím se ko kořenům ... (vysvětlím později).
K filosofické eseji jsem si vybrala článek zvaný Role snů ve vývoji lidské mysli. Neurovědy jsou stejně fascinující jako psychologie. Hlavně mi to připadá jako dvě stránky téhož. Tak čtu. Anglicky. Pak to mám česky shrnout a vyjádřit svůj názor, jak se to spojuje s filosofií. Netuším, co si pod tím mám představit. O všem se přeci dá filosofovat. Všechno se dá rozebírat a přemítat nad tím, zda-li je to tak či onak.
Kašlu na schůzky s heterákama, protože to vůbec nejsou schůzky za účelem přátelského popovídání. Já to tak brala. Prostě se jen seznámit s novým člověkem. Popovídat si. M. říkala, že tak můžu poznat sama sebe. Fajn, seznala jsem, že pro někoho můžu být atraktivní. Ego mi stouplo. A stačí. Protože Pavel říkal, že když na druhém rande nebyla pusa, na třetím určitě bude. "To nebylo rande!" bráním se vehementně, ale Pavel je přesvědčený o své pravde. A Peťka mi řekla, že mu musím říct hned, že ho nechci. Aby neměl plané naděje, že je to ode mě hnusné. Ale já NIKOMU NIC říkat nechci. Vždyť to bylo jen přátelské popovídání. Ale sejít se na prvního Máje už zavání něčím podezřelým.
Už mě nikdo nikdy na žádný rande nedostane. Protože já se prostě neumím chovat jinak než mile. A to se dá vyložit kdo ví jak. A říct tu pitomou frázi "jsi fajn kluk, můžeme zůstat kamarády?" mě zabíjí za živa. Jen na to pomyslím a žaludek se mi stahuje hrůzou.
Make-up jsem odhodila stranou. Nemusím vypadat "úžasně" každý den. Sice jsem se cítila fajn a bavilo mě poslouchat lichotky ze všech stran (dokonce i od profesorky), ale uvědomila jsem si dvě věci. 1) je to strašně fake a nejsem to já ... mé nové super sexy fotky mi chválili i tací, co se normálně neozvou a má mailová schránka se přecpávala velice rychle; a to jen proto, že někde vystrčím zadek a namaluju si ksicht. To je TAK povrchní! 2) hledám sama sebe, své divoké Já, své bytostné Já, a přitom si maluju na obličej úplně někoho jiného?! Komu chci co dokázat? O co se snažím?
Vytáhla jsem své trekové sandálky, zelenou sukni pod kolena, žaludy do uší, korále na krk, hippy šátek do vlasů a najednou bylo všechno mnohem krásnější. TO jsem JÁ. Mnohem blíže ke kořenům, k přírodě, k sobě samé. Růžová a kytičky a balerínky a dokonalý make-up jsou sice fajn, ale jen čas od času. Moje já je prostě co nejvíce přirozené ... zelené a hnědé, s nohama v trávě, hlavou v oblacích. Ženy, které běhaly s vlky jsou knihou přesně pro mě ... prvně mi ji doporučila Jaen (díky díky díky), hned na to jsem o ní slyšela na summitu, minulý týden mi ji půjčila Marci (že prý je to něco, co by se mi teď mohlo líbit) a den na to, jsme se o ní bavili ve škole v gender studies. Znamení z Vesmíru jako vyšité.
A včera jsem potlačila touhu sundat si boty. Moc moc moc se mi chtělo, ale ještě nejsem dost blázen jako Erlin :o) Že by dnes? Začít zlehka cestou po Porubě, v místech, kde moc lidí nechodí ... dám vědět, jak moc je mi jedno, co si myslí ostatní :D
