Bloumajíc labyrintem života
Taky máte občas pocit, že stojíte na zastávce autobusů a najednou nevíte, kterým busem byste měli jet ... ?
Místo svatomartinské husy kuře se zelím a karlovarským knedlíkem. Zelí DOKONALOST, knedlík skvělý a do kuřete jsem jen ďobla, protože když maso smrdí jako maso, tak ho prostě nemůžu ani cítit, natož pozřít. Jediné stravitelné maso je mleté, protože voní a protože to už prakticky ani není maso (jak si nejspíš většina z vás myslí). Samozřejmě ohlížím procentuální složení a ani mě nenapadne koupit něco pod 96 procent, protože s takovou nechuťárnou mám jednu nemilou zkušenost. Na steaky mě zkrátka nedostanete! Já jsem ten magor, co v tramvaji chroupe mrkev a tváří se u toho navýsost spokojeně.
Jako zákusek máme ostružinovej cheesecake. Dloubla jsem do něj jednou a teď na sebe občas mrkneme. Od doby, co mám sádru, toho sním ještě míň než předtím. Mám totiž pocit, že když se nehýbu, mohla bych nabrat zpátky ta těžce shozená kila v Expresce. Má odolnost vůči zatěžkávajícícm situacím (čti: brambůrky, čokoláda, sušenky ...) prudce vzrostla. Cítím se uvědoměle. A když by mé oči jedly, taky provinile. Umím se ale ovládat a vím, kdy přestat.
Ono je totiž velice motivující, když vám TOLIK lidí říká, jak moc vám to sluší a že jde vidět, jak jdou kila dolů. To by pak člověk nejraději nejedl vůbec, jen se opíjel zeleným čajem a cvičil. Už se opravdu nemůžu dočkat, až mi sundají sádru a já budu moci zase do posilky (nepřipadá vám to nepochopitelné?! Já a cvičit?!!!). A samozřejmě tancovat, jakmile noha přestane bolet. Pokud mi tu hrůzu zítra nesundají, stavím se rovnou na psychiatrii pro prášky k udržení (relativně) zdravé mysli - další týden by mě jistojistě zabil!
Kdybych měla nějaké postižení, buď bych se stala nejpokornějším člověkem na planetě, nebo bych to rovnou zapíchla. Trpělivosti mám sice dost, ale ani ta není bezedná, nemluvě o problémech, které mi sádra přinesla a které musím řešit. Prakticky neustále. A to všechno jen proto, že mě vzrušujou autority. Prostě MAGOR.
Což mi připomnělo, že na mě Pavel zkoušel EFT techniku, abychom přišli na kloub mému strachu. Smáli jsme se prakticky pořád, ale po hodině ťukání na akupunkturní body (na hlavě, obličeji, klíční kosti a pod paží) s neustálým opakováním vět a následným zhodnocením a zamyšlením jsme opravdu dospěli k racionálnímu závěru. Myslela jsem si, že je to prostě jen pozůstatek (kdysi značně četných) sociofobních reakcí, ale to bych se pak stejně ujetě musela chovat ve všech stejných situacích (a to nesedí). Ťukáním (opravdu velká zábava dělat to v čajovně) jsme přišli na to, že prostě jen neumím příjímat od druhých a říct si o to, co chci, protože se bojím závislosti na dané osobě. No není to paráda, když si dovedete pojmenovat problém? Druhým krokem je zjistit, jak jsem na tuhle blbost přišla, respektive dopátrat se situace, kdy tahle má domněnka vznikla. Pak bych si měla uvědomit, že je to nesmysl a tradááá, blok zmizí - oukej, to je moje představa řešení situace. Jestli to může být tak snadné, to nevím. Ale ta nejistota mi nebrání v pátrání po spouštěči. Pavel říkal, že by se hodila hypnóza.
Proč mám poslední dobou dojem, že mé gymplácké rozhodnutí upřednostnit angličtinu (to relativně snadné) před psychologií (strmější cesta vzhůru) nebylo zrovna do-budoucnosti-hledící? A nepřemítala bych stejně, kdybych se rozhodla naopak? Jako když se Stela zamýšlela nad tím, proč nestuduje severské jazyky ... když už si člověk jednou zvolí, neměl by pochybovat. Opravdu neměl? Co když si nevybral dobře? (i když pavel mě pořád utvrzuje o opaku ... přátelé ve vás věří, rodina stejný názor nesdílí a vy jste uprostřed a kymácíte se ze strany na stranu ... Co že si vlastně myslím já?!)
Pavel se pustil do zhudebnění mé poesie ... je to pro mě moc hřejivý pocit, když ho slyším zpívat své verše ...
