Brainwashing?
Má smysl pořizovat si deník k zapisování myšlenek, které proplují mou hlavou během dne? Nebo stačí stručné poznámky v mobilu, do kterého se teď píše tak snadno? Mám toho k přemýšlení docela dost. Zajímavé ale je, že mě to tentokrát vůbec neobtěžuje. Prostě mě něco napadne, já si to napíšu a už jsem zase někde jinde. Nemám problém se soustředit na to, co chci v danou chvíli dělat. Když čtu - čtu, když poslouchám svůj výběr Inspiration - poslouchám, když si nazuju piškoty - tancuju, když učím - no tady nemusím psát nic, protože při každé hodině ze sebe vydávám to nejlepší a kdybych byla myslí jinde, tak by to vůbec nešlo.
Včera jsem přemítala nad tím, kde je asi hranice mezi pouhým předáním informací a vymýváním mozku. Připadá mi hloupé myslet si, že když má druhý člověk jiný názor a stále se mi ho snaží vnutit, jde o brainwashing, přestože v tu chvíli takový pocit mám. Dialog je výměna názorů, ale co když ten druhý urputně trvá na svém a své myšlenky mi podsouvá? A co když vůbec nemám šanci vyjádřit svvůj názor?
A oklikou se chci dostat k Dalajlámovi :o) Altruista ze mě nebude. Nedovedu se totiž ztotožnit s buddhistickou myšlenkou "neprožívat štěstí moc do hloubky, raději se o ně podělit" To je nad mé síly. Chápu asi, kam tím buddhismus směřuje, že by mi to značně usnadnilo život, ale O KOLIK by se člověk ochudil? Myslím si, že myšlenkou buddhismu je nastolit v sobě rovnováhu, která se nikdy nezatřese, která bude za všech okolností stabilní. A aby mohla být stabilní, je třeba vyhnout se přílišnému vzrušení. Což je prožitek štěstí/bolesti. Já s tím zkrátka a jednoduše nesouhlasím. A knihu dočítám s lehkou nechutí, protože mě to štve. Tak báječně jsem se cítila na začátku, tak plna lásky ke všem stvořením a teď? Nemyslím si, že by můj nesouhlas byl projevem sobectví. Já chci, aby byli druzí happy and satisfied, ale neříkejte mi, že někomu pomůže, když zvládnu zkoušku, OVLÁDNU svou mysl a řeknu si "Dobrý holka, máš to v kapse a teď hezky pošli veškerou svou radost všem nešťastným lidem" Anebo jsem to špatně pochopila.
Jsem přesvědčená, že člověk by měl všechny emoce prožívat do hloubky. Hezky se v nich vymáchat. Utopit se v žalu hned a on pak rychleji přejde, nebo ne?
A teď mě napadá, že jsem asi pořádnej alibista. Já si snad ty své deprese užívám! (že by to bylo vědomím, že za každým mrakem vždycky vysvitne slunce?) Tož, nad tímhle se ještě musím pořádně zamyslet. V tom jasno nemám.
Což mě přivádí k další myšlence knihy "být ke všem soucitný" JAK JAKO? Jak je možné povznést se nad všechno spáchané zlo a projevovat svůj soucit vrahounům? Jasně, každej má své issue. Každý problém musel někdy vzniknout a nejspíš se neřešil. A proto pak tolik zla. Ale soucítit s nimi?! Když to tak píšu, tak vím, že Dalajláma má v tomhle pravdu. Rozumím mu. Ale já budu vždycky na straně těch uzurpovaných. Co si o tom myslíte vy?
A když jsem tak stála na zastávce, mrzla a myslela na Dalajlámu, napadlo mě, že už vím, jak se stát originálním a zcela jedinečným lektorem anglického jazyka tady v Moravskoslezském kraji. Jen k tomu potřebuji někoho, kdo by mě živil. Anebo napíšu projekt B. Jestli někdo až doposud pochyboval, že jsem blázen, následující řádky vám poskytnou důkaz o mé pozitivně zdegenerované nátuře. (hehe, občas mám pocit, že ze sebe dělám světici, takovou Matku Terezu ... to bude asi tím, že trpím mesiášským komplexem a domnívám se, že mohu spasit svět - respektive tu část světa, se kterou jsem ve styku ... už vás ty moje kecy nudí? Mě ne, já se báječně bavím :D Nemáte tušení, jak je psaní uklidňující a především inspirativní. Než dopíšu jednu větu, už se mi v hlavě odvíjí další a další a já je ani nestíhám všechny zapsat.) Tož, zpět k mé báječné myšlence ...
Mona bude učit zadarmo.
No není to geniální? Proč bych nemohla? Jsem za to, že vzdělání by mělo být zdarma. Protože je spousta lidí, kteří si ho nemůžou dovolit, přestože po informacích touží. A já si říkám (silně ovlivněna tím, co čtu), že kdybych učila své přátele, nikdy bych po nich NIC nechtěla. Mé asociace pokračují ... z mých studentů se pomalu, ale jistě stávají mí přátelé. Kdybych je neměla přes jazykovku, už bych byla ve stádiu, kdy bych se zdráhala od nich něco přijmout. A tak si říkám, proč tu fázi s jazykovkou a placením nepřeskočit? Vždyť je to přeci tak krásné rozdávat sama sebe a cítit, že z toho má radost i druhá strana a ještě k tomu vidět pokroky! Já prostě nechápu, proč by měli druzí platit za to, že jim chci nabídnout své Já?
Jediný problém spočívá v nastavení dnešního světa. Směnný obchod už neexistuje. Vůbec to slovo "obchod" je tak strašlivě neosobní a formální, že mi z něj naskakuje husí kůže. Proč nedělat pro druhé něco jen tak?
Fajn, já vím. Protože lidé chtějí tolik a tolik a tolik, chtějí naprosto všechno a vůbec si neuvědomují, že stejně jednou umřou a to hromadění jim bude k ničemu. Hromadí peníze, aby je utratili za věci, které nepotřebují. Já to dělám taky. Když se ale zamyslím nad tím, co v životě opravdu potřebuju a co všechno bych byla schopna opustit, musím říct, že by mi moc věcí nezbylo.
- Nemohla bych žít bez průkazky do knihovny ... vzdát se potěšení z knih je nemožné
- Nemohla bych žít bez šampónu ... voda mým mastným vlasům opravdu nestačí
- Nemohla bych žít bez teplého oblečení ... jsem strašlivě zimomřivá
- Nemohla bych žít bez Pavlovy kytary ... která je neoddělitelnou součástí našich přátelských setkání
- Nemohla bych žít bez kartáčku na zuby, toaletního papíru, tampónů a papírových kapesníčků
- Nemohla bych žít bez prášků na migrénu
Bude snadné spakovat si krosnu do Indie :o)
Pár myšlenek pro vás k zamyšlení ... jak to vidíte vy?
(V temných zákoutích mé mysli se usadila myšlenka, že jsem podlehla brainwashingu, ale já ji úspěšně ignoruju)
