Childish vs. childlike
Že jsem prokrastinátorka numero uno, víme všichni. Že se nedovedu donutit ani do věcí, které mě baví a naplňují, je smutnou realitou mé prachbídné existence. Ale někdy s tím dovedu i něco udělat. Někdy. Dnešní článek bude pojednávat o mé naivitě a rigidních vírách v neomylnost ...
Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že svýma jedničkama na vysvědčení spasím svět. Že dosáhnu nedosažitelného bez námahy. Že se mi otevřou všechny dveře, protože jsem přece ten šprt, jak mi říkali ostatní. Věřila jsem tomu docela dlouho. Protože mi to zhruba nějak takto bylo vtloukáno do hlavy. A já bláhově věřila, že být úspěšným člověkem znamená vsázet pouze na svůj intelekt. Hodně dlouho jsem si myslela, že jsem lepší než ostatní. Protože proč? Protože jsem se neučila a měla jsem na konci roku papír plný jedniček. Naštěstí přišla střední škola a má naivní iluze byla rozdrcena na prach ...
Teď už vím, že i když nějaké to IQ mám, chovám se často jako naprostý blbec. Že dobré známky byly tou nejhloupější motivací, jakou jsem si mohla vymyslet (respektive jakou mi vymysleli ostatní, protože já toho nebyla schopna). Že inteligentní nerovná se vzdělaný (protože se často dostanu mezi lidi, kterým naprosto nerozumím). Že bez námahy nikdy ničeho nedosáhnu. Že hodnota člověka nespočívá v tom, co má nebo nemá v hlavě - každý člověk je stejně důležitý.
Ale pořád jsem strašně povrchní a o lidech, co neumí správně napsat slovo "výjimka" si myslím jen to nejhorší. Je ale taky pravda, že často výjimky dělám a těm lidem to odpustím, protože mají jiné kvality. Většinou mnohem podstatnější než dokonalá znalost českého jazyka, kterou by the way nemám ani já. Myslet si o druhých, že jsou looseři jen proto, že nemají stejné znalosti a dovednosti jako já, poukazuje na problém se sebevědomím, kor když jsem hodně dlouho netušila, že loser se píše s jedním O. Ono je to vlastně velice jednoduché. Člověk se nejvíc bojí těch, kteří zrcadlí to, s čím sám bojuje (ať už je to nedostatek nebo přemíra sebevědomí). A nejlepší obranou proti strachu je útok.
Měli jste někdy/máte obdobný problém?
Když jsem byla na střední a učila se s nadšením anglicky, dokázala jsem hodiny zírat do stropu a promítat si obrázky své růžové budoucnosti (což dělám doteď, ale už mi to nezabere tolik času :D). Na počátku mých studií převládal zájem o psychologii, protože jsem se nedovedla srovnat s konkurencí ve formě 31 spolužáka. Rychle jsem ale pochopila, že o známky už tak moc nejde (přece jen je třeba předložit vysvědčení u přijímaček na vysokou) a začala jsem se věnovat tomu, co mě bavilo a co mi šlo (proto ty čtyřky z matiky a fyziky). Nebudu přehánět, když o sobě prohlásím, že v druháku jsem patřila mezi ty lepší angličtináře a samozřejmě češtináře (*boasting part* Pokud je mi dobře známo, nikdo nečetl více než já *konec boasting vsuvky*) Takže se mé snové vize týkaly překladů a tlumočení. Ehm ...
Na tlumočnici jsem si poprvé hrála v 19. Strávila jsem celý den s Italem a českým majitelem firmy, pro kterého jsem překládala. Bylo to docela děsné a zároveň to byla sranda. Pamatuju si, jak jsem pletla "crossword" a "crossroad" a Ital to vůbec nepostřehl, což mě zbavilo stresu, poněvadž jsem přišla na to, že zas tak dobře anglicky neumí. Oficiálně překládám od letošního července. A pocity mám asi takovéto *buch, buch, buch* hlavou o stůl. Že prý se nemám vzdávat, jsem na počátku své kariéry (překladatelky) a žádný učený z nebe nespadl. NE?! Vždyť ty mé sny byly vždycky tak jednoduché ... věřili byste tomu, že jsem krčila nos nad všemi, kteří k překládání používali slovník? Ou jéé, kde jsou ty časy mých naivních představ a přesvědčení, že má angličtina je tak dokonalá, že já přece žádný slovník potřebovat nebudu, ou jéé :D
Taky jsem věřila tomu, že žijeme uvnitř zeměkoule, že vrcholy hor jsou špičaté a nedá se na nich postavit, protože by nás píchly do zadku, že cucumber se čte kjůkjůmbr, že jsem extrovert, že nikdy nebudu nosit gumáky a že správný učitel nepotřebuje žádné metodiky ...
A přesně k tomu jsem se chtěla dostat. Téměř na konci svých studií - stále (naivně) věřím, že je dokončím - jsem usoudila, že by nebylo od věci přečíst si něco, co se po mně chtělo. Zásobila jsem se množstvím metodických příruček a skript a čtu. Protože ta "nudná teorie" je ve skutečnosti zábavná a plná informací a díky všem didaktikám a seminářům nejsou mé lekce "open the book on page 54, please" Když mi studenti říkají "Tyjo, dneska to ale uteklo" a rozloučí se se mnou slovy "Have a nice day", tak vím, že svou vášeň umím prodat. A není to díky tomu, že jsem se narodila s nějakým IQ a angličtina mi jde, ale proto, že jsem během života díky interakci s druhými nabyla nějaké to EQ, poslouchala v didaktice, nějaká ta skripta už přečetla (to, co čtu teď, opravdu není první), chodím na metodické semináře a nejvíc energie čerpám z vlastního nadšení a z dobrého pocitu studentů, kteří na mé hodiny chodí rádi.
I dnes bývám ve svých názorech trochu childish. Už na nich ale netrvám. Vím, že co je neměnné, je hodně hodně podezřelé. Snažím se být childlike, koukat na svět dětskýma očima, vidět ho co nejjednodušeji a přesně tímto objevovacím způsobem předávat znalosti druhým :o)
