Chtěla bych umět ...
... nemluvit. Zdá se to být trochu divné přání, uvážíte-li minulý článek, ale je tomu skutečně tak. Jsem strašlivě upovídaná. Nikdy mi to nepřišlo, ale poslední dobou se mi zdá, že mluvím až příliš a o věcech, o kterých bych neměla. Těmi věcmi myslím: náš vztah.
Opravdu nemám žádný problém. Schéma je následující. Celý den se něčemu věnuji a večer padnu do postele únavou. Jenže z čista jasna nemůžu usnout. Asi tak dvě hodiny. A co může Mona dělat? Přesně tak, přemýšlet a myslet na angelita. Začne se jí stýskat, a proto se rozhodne, že mu napíše aspoň zprávu. V jednu ráno. Fakt, že nepřijde odpověď, ji tak trochu (čti: HODNĚ) mrzí. Přestože MOC dobře ví, že angelito už spí. A červíček začne hlodat. Druhý den nedokáže myslet na nic jiného než na něj. A pak, když se s ním konečně setká, nejraději by ho umačkala k smrti láskou. Je šťastná a kdo ví jaká ještě. Když se mají oba krásně, ONA to celé pokazí, protože si chce povídat. A pak z ní padají věty typu: Jsi šťastný? Co dělám špatně?
Chci prostě být dokonalá. Jen pro něj. Aby ho nenapadlo myslet na kohokoliv dalšího. Jenže těma svýma řečma ho ubíjím. A pak mu ještě posílám srdceryvné smsky, za nimiž následují omluvné. Chtěla bych vědět jen jednu věc ... PROČ to dělám ... proč to sakra dělám?! Proč se chovám jako pitomec a podkopávám pod sebou propast?
Večerní dodatek: přísáhám, že se nenudím. Právě stahuju Dead Poets Society, kterou jsem viděla už kdysi dávno, jenom kousek a jediné, co si pamatuju je, že se mi to moc líbilo. Zašla jsem si pro kolo (seřizovali mi ho) a uvažuju nad tím, že bych se jela projet k Ostravici (což mi zabere necelou hodinu a budu ze sebe mít dobrý pocit). Taky chci dočíst Utopii, už jenom dvacet stránek .. zázrak, že jsem neumřela nudou. A těším se na Moll Flanders, do které jsem nakoukla a vypadá moooc dobře :o) A plánuju (konečně) napsat pár řádků o knihách, které jsem v poslední době četla ....
