Chtít vs. potřebovat
Zajímalo by mě, jestli mezi slovo "chtít" a "potřebovat" dáváte rovnítko, anebo jsou to pro vás dvě různá slova.
Včera se mi vybavilo, jak M. kdysi říkala, že když člověk něco chce, tak to vlastně potřebuje. Dávalo mi to smysl. Jenže včera jsem nad tím tak uvažovala a myslím si, že to tak není.
Potřebovat se váže k tomu, bez čeho nemůžeme žít. Chtít se dle mého týká toho, co bychom rádi měli, ale přežijeme bez toho.
Napadlo mě to, když jsem zas vedla jeden ze svých imaginárních dialogů na téma "potřebovat druhé" A bez váhání jsem si odpověděla, že já k životu nikoho nepotřebuju. Zní to nafoukaně a sobecky. Ale já si byla jistá, že opravdu nikoho k přežití nepotřebuju, že já ty lidi kolem jen chci mít a to je něco jiného. Potřebovat znamená vytvářet závislý vztah. Závislost rodí očekávání a očekávání zase zklamání. Z čehož logicky plyne, že potřebovat rovná se směřovat ke zklamání.
Pak jsem přijela domů. Mamka odjela na týden do Čech. A sis po večeři odešla k boyfriendovi. Zde bylo mělo být asi deset teček. A následné přiznání, že moje chci rovná se potřebuji. Anebo tam vůbec žádný chci ani není. Prostě k životu potřebuju lidi. Celý den jsem učila ... ráno dvě školky, pak ještě jeden supl malých dětí, a pak jedna lekce se slečnou M. Dělat něco pro druhé. A pro sebe? Přišla jsem domů, prohodla se sis pár vět a ona najednou byla v tahu. A kdyby mě nezachránila Stela, asi bych zase udělala nějakou velikou hloupost.
Nejde tak ani o to, že bych se nudila. Já se ve skutečnosti nenudila vůbec. Spíše mě zasáhlo uvědomění, že nedovedu být sama. Že potřebuju k životu jakékoli hloupé tlachání, hlavně aby bylo face to face. Anebo prostě jen potřebuju s někým být, v něčí blízkosti, klidně beze slov. A vyzkoušela jsem si "emocionální versus fyzický hlad v praxi" Člověk si to skutečně musí prožít, aby mu docvaklo, jak to všechno funguje.
Uteklo asi deset minut a mě napadlo, že bych si mohla dát kousek té čokolády od sis, "abych si nepřipadala tak sama" Hej fakt, přesně tohle mě napadlo. A cvak cvak, bylo mi jasné, že ji vlastně vůbec nechci. Ale i tak jsem podlehla pokušení vyzkoušet to. Co myslíte? Zahnala jsem splín? NE! Jen jsem měla sladkou pachuť v puse, která mi vůbec nedělala dobře. Protože jsem až moc dobře věděla, že čokoládou prázdnou díru v hrudi nenaplním, a přesto jsem to udělala. Protože proč? Lepší vyzkoušet aspoň něco, než jen nečinně hledět do stropu.
Poslední dobou mi připadá, že příliš dávám a velmi málo dostávám na oplátku. Že naslouchám a komentuji a snažím se chápat, ale jako by mé snahy ve většině případech šly jen jedním směrem. Zpět se navrací málo. A tak pomalu utichám a šeptám si své blogové blues, které se ztrácí v nekonečnu. Být pro někoho středem Vesmíru mi připadá jako utopie. Co žádám? Bolí mě, když vidím, jak se naše světy míjejí, protože jsou na jiných vlnách. A připadá mi, že to vidím jen já, protože oni ode mě mají to, co chtějí, ale mně se toho nedostává. A vlastně zde bych měla použít - potřebuji. Potřebuji hloubku.
Nakonec jsem se včera pustila do psaní poesie na přání. Sepsala jsem sladký cajdák, který dokonale odráží mé touhy po blízkosti. I sny jsou plné hledání východu, zvířátek, objetí, polibků a slz. Nastavit si budík na 5:45 nese plody. I když si spíše jen potvrzuji to, co už vím.
Teď mi trochu nejde dávat svému životu smysl, tak na chvíli žiju nesmyslně. To se už každé narozeniny budou pojit s existenční krizí?!
