Citrón
Hledám brigádu. Nedaří se. Potřebuju peníze na svůj život. A madre mi řekla něco na ten způsob, že když si nenajdu práci, nemusím taky chodit do školy. Všechno je naprosto fajn. A mně je z toho do pláče.
Místo abych byla šťastná, že mám ještě týden volna, těším se do školy. Nevím do čeho píchnout. Všechno ztrácí smysl. Jediné, co neuvadá, je mé nadšení z hopkání. Jako jediné mi připadá smysluplné.
Nic není tak, jak bych chtěla. Idyla se rozplynula. Život může být zázrak, ale jen na chvíli. Pak se to všechno potento. Naděje zmařené, apatie léčí zoufalství. Nepochopení, zloba, nespravedlnost, sobectví a NUDA.
V hlavě nápad na povídku. Úplně bez pointy a obsahu. Jen pár slov. Možná ji i napíšu. Lehce depresivní nálada. A pochopené v nedohlednu. Chtěla bych znát člověka, který by se na mě jen podíval a věděl by. A ptal by se správně. Tím by mi pomohl. Sama mluvit neumím/nechci.
Dívám se na svůj rozvrh. V úterý se zase kyberneticky "poperem" o pátky. Nikdo je nechce. Stejně tam ale budu muset. Rozvrh je už teď hrozný. Španělština ve středu i čtvrtek do sedmi a ničí mi mé vyhlídky na volný pátek. Na katedře anglistiky chápou, že do školy se má chodit dopoledne. Přežiju to. Začínám ale pochybovat, jestli to zvládnu. Ty sylaby už nevypadají přátelsky.
Štípou mě oči (moc koukám do počítače), mám ukrutný hlad (ségra snědla celou večeři), mastné vlasy (nebude to šampónama, prostě mi chybí vitamíny) a mám popudlivou náladu (radši se neptejte).
