Dancing in the rain
Drž mě pevně, miluj mě zlehka je zatím poslední kniha Roberta Fulghuma, kterou jsem přečetla jedním dechem během čekání na večerní výuku (dos horas/deux heures*). Tenhle román o tančírně Century, o (nejen) tangu a hlavně o lidech a jejich vztahu k tanci ťal do živého a rozvířil už téměř zapomenuté. I když ... dá se na prožitek z tance zapomenout?!
Pan Fulghum je přátelský už od pohledu a z jeho knih si uděláte obrázek o jeho charakteru. Všechny jeho povídky jsou o obyčejných věcech, ale nahlíženo je na ně jako na neobyčejné. Nutí vás přemýšlet, přemítat, meditovat a především - smát se.
Kniha o (nejen) tangu mi obula baletní piškoty a vrátila mě na parket. Stýská se mi strašně moc. A výmluva time-money se mi čím dál tím víc hnusí. Je třeba to změnit. Období zamilovanosti skončilo už dávno, takže svému Drahému nemusím pořád jen zírat do očí, můžu zvednout zadek a jít něco dělat. Však on to beze mě nějaký ten večer vydrží. Já už zkrátka nemůžu netancovat. Připadá mi, že se o hodně ochuzuju.
A taky mám v hlavě pořádnej maglajz, protože najednou nevím, co chci. Škola - práce - děti - útěk? Jakoby jedny otevřené dveře zabouchly jiné a já se už nemohla vrátit. Co to je? Letní depka?!
* toť prosím nenásilné procvičování jazyků :D
