Den by mohl být dokonalý ...
Sice jsem ráno trochu nestíhala, ale nakonec se mi podařilo sepsat krátkou anglickou esej na téma Jak televize ovlivňuje náš život a poslat ji v 7:54, šest minut před deadlinem.
Škola byla fajn. Pořádně jsme se nasmály nad diskuzí na téma trest smrti. Vím, že to vůbec není vtipná záležitost, ale naše skupina (především slečny, které diskuzi připravily) je prostě morbidní.
Nejlepší zpráva dne se týkala bp. Chtěla jsem dnes odevzdat první kapitolu, ale samozřejmě ji ještě nemám dopsanou, tak jsem si řekla, že nebudu trapkařit se stránkou a nechám to na příští týden. A pak to přišlo - BP se má odevzdat až 24.dubna, což je o měsíc později, než jsme si celou dobu mysleli. Hurray!
První hodina anglické stylistiky byla rovněž skvělá. Učí nás vedoucí katedry, která má dokonalý přízvuk, pořád se usmívá a je velice sympatická, stejně jako náš britský profe, kterého jsem měla v pondělí na práci s textem a jazykovou interferenci (tohle je FAKT zajímavý předmět). Po stylistice přišla překladová cvičení, kde jsem občas otevřela pusu a snad jsem působila, že i něco vím, a pak šupajdá do bookshopu.
Jak říkám, všechno by mohlo být skvělé, kdyby mi šest minut poté, co jsem vyšla z bookshopu, nepřišla esemeska od Davida, že přijde domů za třičtvrtě hodiny (mně už zbývalo pouhých šest minut k jeho bytu). Moc dobře ví, kdy končím. Venku je (řekla bych to slovo na K, ale nebudu zbytečně vulgární, i když v hlavě se mi teď míhá spoustu mnohem sprostějších slov) strašná zima. A co já tak asi můžu v šest večer dělat v té kose venku? Mrznout, evidentně. A čekat jako kráva!
Snažím se všechno brát s nadhledem. Čím dál tím větším nadhledem. A stranit se paranoidních myšlenek. Ale tohle mi dokáže hnout žlučí. A zvedne se mi žaludek a je mi nesmírně špatně. Pokaždé, když mi řekne, že mám jet domů, protože má nějakou session, se mi žaludek obrátí vzhůru nohama a nejsem shopna několik hodin existovat. Nechápu, proč to tak je. Snad povědomý strach, že je něco špatně?
Takže teď sedím v bookshopu, datluju své emoce pro vaše oči a snažím se nemyslet na svůj žaludek, který se houpe jako loď na rozbouřených vlnách.
Chce se mi ze všeho brečet! A nejvíc z toho, že se nejsem schopna bránit. Že si nechám srát na hlavu, protože jsem zamilovaná.
K čemu je v životě mít dobré srdce?! Kdybyste chtěli být dobří, podívejte se na mě a rychle si to rozmyslete. Je to cesta do horoucích pekel. K zavrhnutí sebe sama.
Suffering - my optional choice
Kdybych byla sobec, asi by mi to bylo jedno.
