Den za dnem, hodina za hodinou, ...
Větší část mých kurzistů je zrovna na prázdninách a já se už X-tý den válím v peřinách. Od úterního rána jsem sama doma, úspěšně bojkotuji veškeré uklízecí a kuchařské akce, téměř se nehýbu a téměř nejím.
V úterý jsem si zašla do města, abych vrátila knihy a dnes tam půjdu nejspíš znova, protože jsem na jednu zapomněla (bez problému to asi nezvládnu nikdy :D). Taky jsem si pořídila bílé třičtvrteční legíny, Literární toulky světem (Schmidt & Rend) z LK a nechala si upravit a nabarvit obočí. Projela jsem se do Poruby, abych svým kurzistům z VŠB donesla docházku a zase se vrátila domů. K životu mi po celý den stačila jen jedna litrovka Kofoly a balíček brambůrků.
Včerejší den jsem se celé ráno přemlouvala k aktivní činnosti, jako třeba sebevzdělávání, ale nakonec jsem skončila u vytváření Ohlédnutí za loňský rok. A před čtvrtou jsem se vydala za Eveli, abychom spolu pak skončily v čajovně, kde jsem si konečně dala něco k jídlu - palačinku s čerstvým ovocem! Domů jsem došla kolem jedenácté (jop, pořád bylo o čem povídat a pořád je) a snad až do jedné aktualizovala svou citovou vylejvárnu - a bit addicted, isn't she?
No a jak jinak než před sedmou jsem už opět byla vzhůru. Čučela do stropu, měla bych smést tu pavučinku nahoře v rohu, pokud tam teda dosáhnu, když D. zlomil koště, dala si sprchu a teď budu asi duchem nepřítomna až do 4 hodin, kdy se můj den rozzáří jako když Thomas Alva Edison rozsvítil celé město. Paní M. mě zasáhla přímo do srdce. Zcela nečekaně, téměř okamžitě a s neuvěřitelnou silou. Díky ní jsem sice strašlivě zmatená, ale poco a poco si přehodnocuji svůj žebříček hodnot. Šílím sama ze sebe a možná ze mě šílí i mí blízcí. Nechápu, nerozumím, dívím se a přitom vím, chápu a rozumím až MOC dobře. Pokládám si otázky, na které odpovídám mlhavě či úplně jinak, než tomu bylo před časem. Naivně jsem si myslela, že když s člověk konečně najde, bude se cítit "nalezený" po zbytek života. Ale ono je to asi věčné hledání ... kdyby mě ty proměny aspoň tolik nepřekvapovaly.
Zanedbávám spoustu věcí. Málo čtu, málo koukám na seriály/filmy, málo vařím (a nedejbože snad invenčně), málo se sebevzdělávám, málo žiju obyčejným životem. A proč? Protože pořád přemítám a nejsem schopná se koncentrovat na cokoliv dalšího. A taky na tom má podíl to volno, které mě zaskočilo já si bez režimu připadám jako "vytržená z kontextu" Kde jsou ty dny, kdy jsme s přáteli špekulovali nad vesmírem, smrtí, smyslem života, láskou a všechno to bylo tak povznášející, motivující, plné naděje ...
