Dolce far niente
Jak sladké jsou dny, kdy nemusíte nastavovat budík a na snídani si ukuchtíte palačinky (palačinkovač do ruky vřele doporučuji). Nejlépe se tak válet mezi polštáři, louskat jednu kapitolu za druhou, popíjet bylinkový čaj a nemyslet na skutečnost, že pracovní týden ještě neskončil.
Své volno jsem náležitě využila. Ještě včera večer jsem se propotila první lekci latiny pro jednotlivce (když muž nechce, tak musím sama, no). Po zkušenostech s kurzem latiny pro ženy jsem očekávala lážo plážo tancovačku. Jak daleko jsem byla od pravdy. Nemám sice povědomí o čase, ale odhaduji, že skákací rozcvička trvala minimálně půl hodiny. SKÁKACÍ. A pak polkové kroky. SKÁKACÍ. To už jsem cítila, že umírám a šatičky bych mohla ždímat stejně jako rozpuštěné vlasy (protože proč si brát gumičku, když to bude na pohodu, ehm). A pak tedy základní kroky k pěti tancům. Boží, bylo to boží. I s tou rozcvičkou. A dneska jsem bez problému vstala z postele. Co víc ve 27 chtít, žejo.
Svatý Václave, patrone naší překrásné země, díky!
Na slavnosti jsme nešli. Moc chrchleme. Ale dali jsme si ve čtyřech partičku badmintonu a náš společenský den zakončili s dýmkou a dortíkem. Ideální náplň dne. A psychická příprava na další lekci business a dětiček.
Flavie de Luce, mladá detektivka a zanícená chemička, mě baví už potřetí. A dílů přede mnou ...
Jen se zas ozývá mé otravné Já a ptá se: Kde máš cíl v dálce, princezno? Quo vadis?!
