Dónde está mi corazón?
A nejvíc mě děsí samota. Jistě, mamka a ségra jsou se mnou doma, ale ty se prostě nepočítají. Připadá mi, že asi někam odletím. Jako bych se vzdalovala světu. Mermomocí se snažím udržet. Ve škole to bylo fajn, spousta lidí a spousta smíchu. Ale už na cestě domů to na mě zase padlo. Prostě nedokážu být sama .. a dnes celé odpoledne, celý večer, celou bezesnou noc. Nedokážu spát.
Dneska jsem zase nejedla. Ještě pořád je mi strašně špatně. Když jsem ale byla mezi lidmi, chuť se vrátila. Pak jsem si uvědomila, že zřejmě nejím jen proto, že se tak snažím protestovat. Že chci svůj organismus oslabit natolik, aby zkolaboval. Vidíte, jak zoufalá jsem ... Doma jsem si řekla, že je to všechno blbost a nesmím si ničit zdraví. Já přece nic neprovedla, já se nemám kát. Tak jsem si připravila jídlo a po prvním soustu se mi obrátil žaludek. Čili ... nesnažím se o protest. Svým způsobem mě to uklidnilo, nejsem zas takový magor. Jen bych to už ráda zastavila. Tři dny a pořád mám nečekané záchvěvy pláče.
Chci věřit. Moc chci věřit. Ale jsem ještě více paranoidní než kdy dřív. To by mohl být problém. Nechci ho vyděsit, dát mu důvod k tomu, co se stalo. Ale já prostě nevím, JAK se teď chovat. Jediné, co mě ovládá, jsou city. A ty mě sžírají, našeptávají, zabíjí.
Kéž by tak šlo vrátit všechno zpět. A já věděla, kde jsem udělala chybu.
Necesito tu amor. No puedo vivir sin tí. Pero ahora .. ya no puedo más, no sé que hacer, no sé si me quieres. Me quieres? Por favor, quierame!
CO JSEM SAKRA UDĚLALA ŠPATNĚ? PROČ? PROČ TO VŠECHNO? Já jen miluju celým svým srdcem ...
