Ehm ...
Nejsem si moc jistá tím, jestli to divné pnutí na hrudi, které pociťuji, jakmile si představím průběh zítřejšího dne, je POUZE zdánlivé. Možná, že jsem dobrá ve vytváření teorií a toho, jak by to ideálně mohlo vypadat a být, ale s jejich realizací jsem na tom už na štíru. Jak kdy. Teď zrovna naprosto v tam ta dam tam.
Reakce číslo jedna: útěk ... já tam zítra nepůjdu a
číslo dva: ... vymyslím si geniální výmluvu!
číslo tři: nemůžu před vším zbaběle utíkat. Tak to prostě napíšu, ztrapním se a příště si to zopakuju.
číslo čtyři: Je opravdu nutné ztrapnit se hned dvakrát v jeden den?!
číslo pět: dilema ... dočíst otázky do lit.kritiky NEBO sepsat evaluaci na knihu a vytvořit dvě křížovky
číslo šest: s velkou pravděpodobností vyhraje část ZA nebo a půjdu spát, abych vstala v 6 ráno a snažila se dočíst kritiku
číslo sedm (respektive nula): místo aktivního přístupu k věci datluju na blog, abych se uklidnila a našla správnou cestu a (jakkoliv klišovitě to zní) mír v duši
Co nejhoršího se může stát? (klíčová otázka) Budu muset všechno zopakovat. Celý dnešní stresový večer. Mám takový silný pocit, že mi prokrastinace silně znepříjemňuje život (leckdy znemožňuje jeho prožití) a že mi tudíž přerůstá přes hlavu. A to je zítra poslední den semestru.
A teď mi řekněte, jak mám v tomhle stavu nežrat sladké?!?
Nejvíc mě stejně ale štve fakt, že se nedovedu odprostit od toho, co si asi pomyslí učitelé, až zjistí, že jsem úplný trotl a nic nevím. No samozřejmě, že si nepomyslí nic. Jsem jen kapka v oceánu. NIC. Na takový přemýšlení nemají čas. Ale nee, slečna Pako si to bere strašně k srdci a když nad tím tak přemýšlí, tak má najednou dojem, že jí přece jen není úplně jedno, co si ti druzí myslí. Proč mi na té škole tak záleží?! Proč chci vypadat jako smart girl? Proč to prostě nemůžu být jenom Já - ta, která se dovede nadchnout pro otázku číslo 12; ta, kterou angličtina neskutečně baví; ta, která i přes veškerou lásku k vědění nedovede přemoci svůj Stín? Proč prostě nepřiznám, že jsem jednoduše blbá?
Teď třeba už půl hodiny dělám naprosto zbytečnou činnost. Snad se aspoň někdo zasměje. Ne tomu, jak jsem neschopná. Raději bych byla vtipná, než směšná. Taky bych mohla někoho dojmout. No a nebo znechutit. Proč já se nevěnuju profesionálně psaní, když je to jediná činnost, ke které se uchyluju, když jsem v krizi a potřebuju se vypovídat? Ale já přece nejsem v krizi, že. Jak jsem psala před X hodinama, jde jen o úhel pohledu. Momentálně je to pěkně s(z? Sakra nevím!)kosenej úhel. Což mi připomnělo, že mi dnes M. potvrdila, že je lepší píchnout si do žíly inzulín než se střelit do mozkového kmene. Ne že bych to plánovala. Pro mě je pouhý pohled na stříkačku traumatizující. A představa ... ježiš!!! to je příšerné ... taky tak nemáte rádi odběry krve? Pamatuju se, jak jsem v deseti šla na vyšeření týkající se trombózy a nasadila jsem si na ruce snad pět hodinek s naivní vírou, že se sestřička nebude mít kam trefit. A ten hysterický záchvat, který následoval ... ne, stříkačky opravdu nemusím. Jsem asi typ člověka, který by se nechal psychicky zcela vysosat, než aby na sebe nechal šáhnout.
Ted už to je třičtvrtě hodiny.
Když to po sobě čtu a hledám hrubky, zvedají se mi koutky. To je fakt magor, ta holka, která rozesměje sama sebe, že? No nic, time to go. A nepiště mi prosím, ať to vzdám, protože i přes veškeré své negativní vlastnosti a kdesi cosi v hloubi duše vím, že můžu být maková či taková, ale určitě ne blbá. Jinak bych přece nevyplodila tak děsně vtipný článek :D
