Fajnově
Mám se fajnově.
Stala jsem se závislou na přiznáních vysokých škol. U některých padám smíchy k zemi. A u většiny si říkám, že jsem ještě pořád spořádaný student, a že bych se měla přestat stydět za svůj level angličtiny. Umím, co umím. Tečka. Nebo raději vykřičník. Vždyť i dle rozřazovacího testu jsem se našla v úrovni C1. A co je mi do toho, jak jsou na tom ostatní? Nemám zapotřebí se neustále s někým srovnávat. Jsem taková, jaká jsem.
Taky se vám občas stane, že se něčím začnete zabývat a z ničeho nic se kolem vás objevují odpovědi na vaše otázky? Ve čtvrtek M. nakousla téma odlišnosti ... jak odlišní lidé jsou, a přitom si mohou porozumět ... jak neustále hledají naprostou harmonii, spojení, někoho s kým by splynuli. To bylo ve čtvrtek. Dnes jsem dočetla Útěky z bezpečí - dobrodružství duše od Richarda Bacha, které mi půjčila M., a co myslíte, že jsem v knize objevila? Velmi podrobně popsanou "jinakost" a jakto mezi partnery může fungovat, i když jsou na půlně jiné vlně, jen když se dovedou brát skutečně takoví, jací jsou. Toť k mému "požadavku" natrefit na někoho, kdo bude přesně vědět, jak to myslím, když říkám "je mi fajn."
A jedna malá ukázka z úplného závěru knihy. "Celé ty roky čekáme, že najdeme někoho, kdo nám porozumí, myslel jsem si, někoho, kdo nás přijme takové, jací jsme, někoho s čarovnou mocí, kdo přetaví kámen na sluneční svit, kdo nám přinese štěstí navzdory utrpení, kdo dokáže v noci čelit našim šelmám, kdo nás přemění v duši, kterou jsme se rozhodli být. Zrovna včera jsem takového tajemného Někoho objevil ve tváři, kterou vídáme v zrcadle: Jsme to my sami ve svých podomácku vyrobených maskách. Celé ty roky, a konečně se vidíme."
Rovněž se mi osvědčila (už asi po iksté) má metoda: NEočekávat. Jen se rozdat ze své lásky. Věřit, ale neočekávat. Což v praxi znamená, že lehké postesknutí je naproso normální, ale nervu si vlasy a nesmáčím polštář slzami. A stále věřím. Odměna je víc než sladká.
Když tak pozoruju své každodenní objevy o Životě - kdo jsem, co chci a kam mířím, napadá mě, že je to vlastně strašlivě jednoduché. Můžeme být šťastní s kýmkoliv. Ten "kdokoliv" ale musí hledět na svět úplně stejně ... v tom smyslu, že jinakost nebere jako překážku, ale naopak jako pozitivum - k doplnění toho druhého a ztotožňuje se s mými pilíři. Haháá, teď to zní, jako bych si myslela, že mám patent na pravdu. Ach jo! Ještě se musím hodně učit. Připustit si tu odlišnost ... ale něco mi na tom nesedí. Vždyť to bychom se pak mohli spárovat s kýmkoliv! Ne ne ne, je třeba, aby NĚCO bylo společné. Otázkou je, co je to něco. Protože Richard Bach a jeho Leslie jsou odlišní v zásadních myšlenkách. Ach to filosofování!
Mám se zkrátka báječně :o)
Připravuju besídky do školek, vyrábím propriety, čekají mě dvě prezentace - jedna o idiomech a druhá o syndromu vyhoření (vidím to na praktickou ukázku meditace a autogenního tréninku), měla bych začít psát esej o pohanských bohyních do gender studies, překládám smlouvu pro kamarádku, zítra jdu na oběd do vegetariánské restauračky Burfi s kamarádem a pořád něco jím. Ale jako fakt POŘÁD!
A víte co? Mám z toho radost. Těším se z jídla. Upřímně. Bez jediné výčitky. Vychutnávám všemi smysly. A přestože se mi vrací kila, kterých jsem se zbavovala skoro půl roku, vůbec mi to nevadí. Mám se ráda víc než kdy dřív. (možná to bude tím, že se ta kila přeskupují nějak jinak ... že by fitko měnilo tuk ve svaly? :o) A čím víc se mám ráda, tím víc pohledů na sobě cítím.
No a už bych měla jít číst ty Indiány
