Fascinace lidmi
Vím, že overhearing cizích rozhovorů není vůbec slušné, ale copak můžu za to, že se mi vybila baterka v mptrojce a já neměla na výběr, a byla donucena poslouchat, co se odehrává cca půl metru od mého ucha?
Než vám povím, co zajímavého jsem zaslechla, chtěla bych jen podotknout, že mě nepřestává fascinovat sdílnost lidí v hromadných prostředcích. Chápu, že lidé musí komunikovat. Chápu, že musí filtrovat své problémy. Nechápu ale, že jim vůbec nepřipadá divné řešit své ekzémy, hleny a kdo-ví-co-ještě před davem neznámých lidí. Že by jim to množství neznámých lidí dodávalo pocit bezpečí, intimity? Moc nad tím nepřemítám, spíše jen žasnu. Stále.
Obvykle se lidé baví o zdravotních problémech (když vyčerpají vztahy a práci). Nejraději telefonicky, nejspíš aby mohli zvednout svůj hlas tak, aby je slyšela celá tramvaj. Občas ani ta sluchátka nepomáhají, když se někdo postaví přímo vedle vás. V poslední době se trend ale mění. Od fyzických problémů se lidé přesouvají k psychickým. Děsím se chvíle, až si vedle mě bude povídat psychopat se svým terapeutem. Tohle vážně nepotřebuju slyšet v tramvaji! Kdo ano?! Lidé nemají soudnost či co? Nedovedou odhadnout, co se řeší za zavřenými dveřmi a co se může filtrovat? Bavit se (obklopen množstvím neznámých lidí) o průjmu mi připadá stejně postavené na hlavu jako bavit se o chronické depresi.
I když přiznávám, že poslouchat o psychickýh problémech je z hlediska nedobrovolného posluchače mnohem zajímavější. To pak naslouchám se zaujetím a můžu se přetrhnout, abych nenápadně očíhla obličej. Asi jako včera.
Četla jsem si Čínskou knihu života (zvláštní, že předmluva od Junga je mnohem čitelnější než samotný text), občas se zamyslela, srovnala myšlenky (taoismus, konfucionismus, buddhismus) a nevnímala okolní svět. Pak jsem ale zaslechla slovo "migréna" a má koncentrace byla v čudu. Slečna se po telefonu bavila s přítelem. Seděla docela daleko, ale hlas měla velmi zvučný. A v tramvaji bylo navíc celkem ticho. Vyprávěla, jak jí doktorka předepsala zázračné léky na ty její migrény (v tomto momentu jsem se chtěla zeptat, o co jde, protože zázračnou pilulku bych taky potřebovala!), a "...pak se mě psycholožka zeptala, jestli ..." a výčet asi padesáti stavů, na které slečna souhlasně odpovídala. Nejvíc mě pobavila věta "říkala, že je něco špatně na našem vztahu. Tak já nevím. Co myslíš ty?" ta věta není zas tak vtipná, ale kdybyste slyšeli tu intonaci!!! Vůbec by vás nenapadlo, že slečna trpí úzkostnými stavy, má noční můry, hluboké deprese a kdesi cosi. Vyprávěla to stylem "tak jsem koupila deset rohlíků. Chceš k tomu játrovku nebo salám?" No opravdu.
Když telefon konečně položila, začala se bavit s kamarádkou, která seděla celou dobu vedle. Velice veselé děvče. Myslím tu slečnu telefonistku. Rozhodně ne v depresi (i když co já vím, myšlenky ještě číst neumím). A když pak popisovala svá rána opilcova a sušák, napadlo mě, že ani psychologové to nemají snadné, když se musí potýkat s takovými magory, místo aby se věnovali těm, kteří toopravdu potřebují. Když jsem si ji při vystupování prohlídla, neubránila jsem se úsměvu. Vím, že je to povrchní a prostě předsudkyyyyyy, ale byla to taková ta stádní pipka s kruhama v uších, kraťoulinké bundičce, džínách, šteklích a barvu vlasů nemusím zmiňovat, že? (kdyby ty odrosty aspoň nešly vidět)
Tož tak. Bavím se. Ne škodolibě. Jen se prostě bavím. Je mi jasné, že mně by se smála ta druhá polovina Ovy, kdyby na to přišlo. Každý má jiné priority.
