First step
Udělat první krok vyžaduje dávku odhodlání. A než člověk vkročí do divoké řeky, dlouho přemítá nad tím, jestli umí plavat a zda-li by se mohl v půlce rozhodnout k návratu. Pak se pořádně nadechne, vykročí a je tam ... žádná věda, že? Ale těch okolků kolem!
Prostě jsem si řekla, že stejná příležitost by třeba nemusela přijít dvakrát a já nechci celý život čekat na zázraky. Panenka v koutě nikoho nezajímá. A navíc (připitomělý úsměv) tak Oh-My-God-úžasný chlap se v mém rodném city neobjevuje zrovna často. Kdyby mě poslal do někam, anebo kdybych zjistila, že není kompatibilní s mým sebemrskačským a občas úplně bez sebedůvěry já, tak ten můj odvážný čin má stále jedno pozitivum - zkusila jsem to.
Chci věřit tomu, že když jsem natrefila na chlapa s delšíma vlasama, co se jmenuje doslova andělsky, a po prvním ahoj mi neřekl sbohem, že by se mohla naskytnout šance poznat ho trochu blíže, abych zjistila, jestli je uvnitř tak wow jako zvenku. Bože, to zas zní naprosto ujetě. No ale chápete. Já už se prostě tak moc dlouho neusmívala jako měsíček na hnoji ... a ty VLASY!
A taky nedovedu držet jazyk za zuby a vykecám víc, než se vůbec stalo. Má neutuchající touha sdílet, která vyvěrá z mého nejhlubšího nitra, je silnější než myšlenka na to, že bych to mohla tak lehce zakřiknout. No nic. Už radši mlčím. Stejně není, o čem bych psala. Během posledních tří dnů jsem byla na šesti různých akcích, ale v hlavě mám pana Oh-My-God.
Edit: Bože! Ty moje klišé, to je jak do harlekýnky
