Fucked up
Neštve mě to, co jsem udělala. Štve mě, že jsem zase přišla na něco o sobě, co mi tu mou existenci stěžuje. Objevila jsem svou slabost. Odkryla další slupku cibule. A moc bych si přála brečet, jenže to nejde. Cítím jen prázdnotu někde mezi žaludkem a srdcem. Tíživou, nesnesitelnou. Cítím úzkost, všechno se ve mně svírá a potlačuju pocit na omdlení. Zmítám se mezi tím, jak je mi ze všeho špatně, a pak se přejím čokoládou, protože podlehnu přesvědčení, že třeba tu díru zaplním. Ale ne. To se nikdy nestane.
Už zase nevěřím tomu, že člověk se dokáže udělat šťastným sám. Nedokáže. Bez paží, které vás obejmou a bez polibku do vlasů je svět bez smyslu.
Jo, jsem zoufalá. Přišla jsem na to, že klidně obětuju důstojnost za špetku pozornosti, kterou má fantasie stokrát znásobí a já pak uvěřím, že mám vlastně vše, i když nemám vůbec nic. Zrazuje mě vlastní tělo a touha být milována. I kdyby jen pro malou chvíli.
Investuju své sny a energii, a pak mě to vysaje tak, že ani vstanout z postele nenese žádný smysl. Jak básnířky přicházejí o iluze, říkala San.
A největší dojeb? Bez přemýšlení bych to udělala zase, protože za trochu lásky, šla bych světa kraj ... za trochu pozornosti je mi úplně jedno, že jsem nemorální a že z toho nic nezískám. A tak nějak doufám, že si to teď čteš. Protože teď už chci žít okamžikem a neřešit psychologii a doufám, že chápeš, co ti tím naznačuju. Jak říkám, tělo mě zrazuje. Proč to nevyužít?!
