Getting lost
Jsem doma čtvrtý den a už jsem stihla strávit den s Milým, čajovnu s Pavlem, oslavu Peťčina magistra, odpoledne s Múzou, zařídit věci ohledně erasmu a domluvit se na zápisu předmětu v příštím semestru. Taky jsem docela dost četla, pustila se zase do Dua, začla přispívat do inkubátoru, dala si dortík v Ollies a měla skvělý raw oběd v zajímavé raw restauračce :) A když jsem dnes domů přinesla polníček, rukolu a celozrnný kuskus, mamka se mě zeptala, jestli nechci příště raději natrhat pampeliškové listy, že by to vyšlo levněji, když jím jako králík. Ona ještě netuší, že to bude jíst taky. Muhehehe :D
Vyslechla jsem si už spoustu osobních příběhů ... a mám strašlivě divnej pocit, že jsem hodně mimo sebe, a i když vnímám, tak se ke mně nechtějí dostat emoce. Jako kdybych najednou zamrzla. Koukám před sebe a nevidím nic. Chtěla bych se na něco těšit ... fránina na uni, Duo, miláček, přátelé, Itálie, italština, fitko, zdravé vaření ... cesta naprosto dokonale vymyšlená, ale zase naražím na svůj typický problém: absence cíle v dálce. Bez něčeho velkého a viditelného jsem jako zrnko písku na Kalahari. Lost. Completely.
Snažím se to zabít zážitky. Jenže cítím, že klamu sama sebe. Že postrádám emoce. Že je všechno strašně malicherné. Že mám tak trochu zase krizi identity. A tak se obklopuju lidmi a snažím se cítit a zjistit, proč jsem ke všemu tak apatická. Jako by mi něco bránilo v úplném prožitku. Jako bych se vznášela nad vším a nad všemi a nemohla se snést zpět do svého těla.
Co se mi to přihodilo ... ?
