Good mood
Od té doby, co se už necpu anti-baby práškama, jsem jedna velká přecitlivělá koule okrášlená černýma tečkama téměř všude na dohled lidského oka. Nepíšu to ve zlém. Mám se ráda, a když se na sebe podívám do zrcadla, musím se usmát, protože mi zase porostly vlasy. Sice jsou hodně seschlé a zničené a barva odrostlá, ale i tak se na ně ráda dívám a dotýkám se jich.
Pinky spots mě ale štvou, protože je mi přece tři a dvacet a tohle období by už snad mělo být za mnou, ne? A ani kdysi účinné lekvtary od Garniere nechtějí spolupracovat. Má záda vypadají jako po útoku na Hirošimu a můj obličej jako měsíční krajina. Ach to mládí!
No a ty nálady! To je vážně jako číst své staré články z dob, kdy mi ještě nebylo osmnáct. Sinusoida hadr. Proměnlivá jako skotské počasí, jako voda, jako fáze měsíce. Teď už to aspoň chápu, takže mě ty změny neděsí. Snažím se s nimi sžít, (krok číslo dvě) najít v nich kouzlo a (krok číslo tři) umět je využít ve svůj prospěch. Řídit se měsíčním cyklem je ale nemožné, když máte naplánováno pět zkoušek v týdnu, kdy je třeba odpočívat a nabírat energii na příští měsíc. Nezbývá než jít proti přírodě s vědomím, že nadcházející měsíc bude asi without energy.
Víkend byl vážně hrozný. "Naučila" jsem se čtyři otázky z dvanácti. A když jsem včera ráno vstala, chtěla jsem napsat mail do školy, že se omlouvám za svou neúčast. Pocit, který mě obklopil, jakmile jsem tuto myšlenku vyslovila, byl nesmírně uklidňující. Padaly kameny. Jenže pak mi před očima začalo blikat varovné: "Útěk není řešení" a pocit na zvracení se zase vrátil. Věděla jsem, že to nevzdám a že do školy půjdu. V tramvaji jsem potkala spolužačku, která jela na stejný opravný test. Trochu mi zvedla náladu svým přiznáním, že ona umí otázek pět. I tak ale vím, že můj smích byl lehce hysterický. Vesmír stál při nás, protože jsme dostaly první otázky a úspěšně zápočet zvládly. Jeden sutr se odkutálel do pryč.
A pak přišel hlavní problém. Besídka.
Nejspíš Vám to připadá směšné. Školka, děti, rodiče, pár písniček, max dvacet minut. Co na tom může být těžkého?
Porozumět tomu, co se ve mně děje, je big deal. Iracionální změť nepodložených strachů a přesvědčení znásobená studem a nevírou v sebe sama. To jsem taky já. Jako bych naprosto nevnímala to pozitivní. Slepá a hluchá k vlastním úspěchům. Proč? Nevím. A protože odpověď je stejná už X let, je pravý čas na to, abych to prostě začala brát tak, jak to je. Když proti tomu nemůžu bojovat, musím to přijmout za svou součást. Můj Stín. Strach z toho, že nejsem dost dobrá, aniž bych ho měla podložený. Občasná neschopnost vidět to pozitivní.
A bylo to fajn. Mluvila jsem před rodiči hlasem, který jako by vůbec nebyl můj a jako bych byla mimo své tělo. Ta osoba, co tam stála a představovala se a byla tak moc sebevědomá a usměvavá, byl někdo úplně jiný. Jako bych se krčila v koutku a jen tiše naslouchala. Když jsem pak s dětma tancovala a zpívala a ptala se jich anglicky na přídavná jména a na části těla, když jsem vyzkoušela tři kazeťáky, které nechtěly fungovat, když jsem v závěru "musela" půl písničky zazpívat sama (protože technika mě zradila), a když jsem se s láskou dívala na rozzářená očka svých malých svěřenců, to už jsem byla já. Zaktivovala jsem veškerou svou energii a žila tím, co miluju - dětma a angličtinou. Rodiče pro mě přestali existovat. Velké vakuum. Jiný svět.
Mamka by nejspíš řekla, že dělám z malých věcí kovbojku "Počkej, až budeš řešit OPRAVDOVÉ problémy" To je jen jeden úhel pohledu. Já to vnímám tak, jak jsem výše popsala. Můj svět je přeplněný různorodými emocemi. Můj svět je velmi bohatý a nikdy nudný. Jestli tomu chce někdo říkat přecitlivělost, budiž. Já ale nálepku nepotřebuju. A kdo má patent na to, aby řekl, co je dobře a co špatně?!
Jen asi není moc dobré, že mě to tak deptá. Ve středu to snad bude jiné. Věřím, že na vině je stres. Jen toho na mě bylo trochu moc. Škola, školky, výuka.
Tím, že jsem řekla sbohem anti-baby práškům, jsem řekla sbohem i emoční stabilitě. Nemáte podobnou zkušenost?
