Intro do psycholingvistiky
Jelikož jsem zrovna v jakémsi vytržení, co se psaní o čtení týče, musím toho využít dřív, než mě to zas přejde.
Recenze by neměly vyzrazovat klíčové body příběhu. Tohle nebude recenze. A ani příběh. Chci se podělit o pár zajímavých faktů, které jsem se dozvěděla díky úvodu (hodně hodně stručnému úvodu) do psycholingvistiky. To, že studuju filologii, ze mě ještě nedělá lingvistu. A navíc, víte jak to mám se svým studiem. Takže nečekejte akademický rozbor. Přečetla jsem Psycholinguistics od Thomase Scovela. A líbilo se mi to.
To je všechno.
Ok, dělám si srandu :D
Ono se mi to líbilo hodně.
Proč byste si to měli přečíst? Protože autor nepředpokládá, že máte z lingvistiky doktorát. On totiž od čtenáře neočekává žádné lingvistické znalosti, a proto všechny pojmy polopaticky vysvětluje a především jimi publikaci nijak extrémně nepřehlcuje. Ideální pro zvědavce, kteří neradi čtou se slovníkem cizích slov v ruce. Česky jsem to nenašla. Obávám se, že větší část knih, o které budu v nadcházející době psát, nemá český překlad. Ale my jsme co? Šikovní, takže nám to vůbec neva a můžem si to přečíst v angličtině. Myslete na ty děti ze severských zemí, které vůbec nepoznaly dabing a hezky od malička poslouchaly angličtinu.
Pokud vás zajímá jazyk a psychologie, tak je tahle kniha napsaná pro vás. Mohla bych vám popsat, co zhruba lze v knize najít, ale to by nebylo moc záživné.
Co konkrétního mě zaujalo? Mám pět stran poznámek, protože vůbec netuším, na co by se mohli u státnic zeptat, až jim předložím svůj seznam četby.
- v době, kdy děti začínají žvatlat, vytváří hlásky ze všech jazyků světa. Zhruba od 6 měsíců vyprodukované hlásky chytají rytmus a intonaci jazyka mateřského, takže se nemůže stát (respektive nemělo by), že by české dítě vyplodilo anglické PTK s přídechem nebo chrčící španělské R, jeho brblání se prostě podobá jazyku, kterým na něj mluví rodiče
- děti se učí jinak rychle, ale všechny vždy prochází stejnými fázemi osvojování jazyka
- když se přeřekneme, chyba není nikdy naprosto nesmyslná, ale vychází z toho, co víme o struktuře našeho jazyka. Jinými slovy, i naše chyby mají pravidla :)
- normálně bych nad tím nepřemítala, ale když to autor nadhodil, docvaklo mi, že mezi It isn't important a It is not important je opravdu lehký rozdíl, co se zdůraznění týče
- díky tomu, že máme hrtan níže posazený než ostatní savci, můžeme mluvit (hodně zjednodušeně řečeno)
- když čteme složitý text, je mnohem složitější si ho po čtení vybavit, když neobsahuje název nebo neudává jiný kontext, který by nám o něm pověděl více
- a jedna myšlenka, která mi moc nedává smysl ... autor tvrdí, rodilí mluvčí nedělají nikdy errors (chyba, kterou člověk udělá, protože se s danou např.gramatikou ještě nikdy nesetkal), pouze mistakes (chyba, kterou člověk udělá, i když se to už učil). Přijde mi to divné, protože si myslím, že ani rodilý mluvčí se nemohl setkat během života se všemi oblastmi jazyka. Když napíšu špatně vyjmenované slovo, tak je to mistake. Když napíšu špatně přechodník, tak je to error, protože jsem se přechodníky nikdy neučila. Nebo to chápu špatně? Ráda se nechám poučit.
Při porovnání s mnohem obsáhlejším úvodem do psycholingvistiky, který jsem začala číst včera, vidím, jak hodně stručná je tahle útlá kniha o 90 stranách čistého textu (dalších 50 stran tvoří inspirativní minieseje). I tak si ale myslím, že pro začátek dobrý. Mé nadšení neodumřelo, spíše naopak.
