Irish Cultural Fest a jiné běsy
No jo, bylo to fajnový. Kilkennys potěšili jako loni, ale závěrečná němčourská kapela odradila natolik, že jsme se zvedli, šli koupit tabák a nakonec s Pavlem skončili u nás doma (tím u nás myslím u Daviho), kde jsme si systematicky ničili naše mladé plíce ovoněným nikotinem. Možná bych s tou vodárnou už měla přestat. Kouřit ji každej den není zrovna košér.
Festival byl fajn hlavně proto, že jsem potkala trilion přátel a známých. Nejen galtisháky (což je skupina irských tanců), ale taky holčiny z Hazardu (kde jsem se učila clogging) a pár lidí ze školy. Skvěle jsem si pokecala a dozvěděla se pár zajímavých věcí. Obdržela dva komplimenty od známé, o které jsem byla přesvědčená, že mě spíše nevnímá. Dokázala naštvat jinou slečnu jen proto, že existuju :D A hlavně mě bavilo sledovat Daviho, kterak si vykládá s Pavlem. Protože fakt, že si můj přítel tak skvěle rozumí s mým nejlepším kamarádem, je prostě super :o)
Interní poznámka: Sherlock a Watson v akci :D
A vůbec celý víkend byl skvělý. Davi se tulil a tulil a tulil a já se jen usmívala, usmívala, usmívala. V sobotu jsme oslavili padesátku babi a dědy. Dostali od nich hrnce, utěrky a kořenky i s kořením. Pořádně se najedli a teď už se jen rozplýváme nad možným stěhováním.
V posledních dnech to vypadalo, jako by všechno mohlo být v pohodě. Jako bych konečně byla středem vesmíru. Kéž by to vydrželo!
