Jádro pudla
Potřebuju kurz asertivity. A nejlépe každotýdenní. S koučem, který na mě bude hodně drsný a já si nedovolím zprotivit se jeho vůli.
A pak třeba přestanu platit tři stovky za to, že 60 minut poslouchám povídání ze života jedna Američanky - mé "učitelky" Udivuje mě, že jí ani po dvou měsících nepřijde divné, že po celou dobu mluví jen ona a já pronesu tak maximálně 10 vět. Jestli jsem za všechny lekce mluvila čtvrt hodiny, tak to je moc.
Když jsme se domlouvaly na lekcích, psala jsem jí, že si chci zlepšit své speaking abilities. A tak mluvím více ve svých vlastních hodinách, za které studenti platí mně. To dává smysl, že?
M.se mě před těmi dvěma měsíci ptala, co udělám, když mi lekce nebudou vyhovovat. Myslím, že moc dobře věděla, proč se ptá. Odvětila jsem zcela suverénně, že to s lektorkou proberu a všechno se vyřeší/pozmění/upraví tak, abych byla spokojená. Abych byla upřímná, když jsem tehdy Marci odpovídala, strašně moc jsem doufala, že nebude třeba nic řešit a taky jsem chtěla věřit tomu, že případné trable zvládnu vyřešit tím, že otevřu pusu. Možná jsem tak nějak tušila (a M.nejspíš věděla), že to bude mission impossible.
Shining Sun má vůbec talent na pojmenování toho, co zjistím až záhy.
Zpět k věci. Co s tím? Řešení je nasnadě, ale pro mě naprosto NEMOŽNÉ. Vysvětlím vám to asi tak ... nejsem schopna čelit její reakci, která může být jakákoli. A přestože jsem optimista, dovedu si představit jen ty negativní reakce. A i kdyby reakce byla pozitivní (jakože to snad ani nejde, ne?), stejně nastane taková ta awkward atmosphere, která naprosto znemožní další lekce.
Pořád můžu utéct. Sepsat mail. Vypařit se. Můžu. Ale nechci. Rande jménem R. skončilo bez uzavření. Ostatní nadějné maily zůstaly bez odpovědí. Nemůžu pořád jen utíkat. Před lidmi, před situacemi, před sama sebou. Face the fear! Jenže ...
I kdybych přečetla sto padesát tisíc knih na téma "naučte se říkat NE a řekněte si o to, co chcete a co nechcete" tak se nezmění vůbec nic, protože nemám schopnosti na to, abych získané info uvedla k životu. Aaaaaaaaaaaaaaa, to je úplně příšerné. A naprosto směšné mi přijde, že ve svých hodinách fakt mluvím mnohem víc.
Proč si pořád myslím, že když si o něco řeknu, tak mě všichni pošlou do míst, kde slunce nesvítí?! Kdo mi to kdy udělal, že mě tohle přesvědčení pořád pronásleduje?! A když konečně získám to, co chci, tak se bojím, že o to přijdu. A proto jsem žárlivá a paranoidní a vytvářím domněnky. Ou jééé, jsem hvězda nejzářivější, kterou by každý chtěl mít doma. Zabít! (Nutno říci, že už taková dávno nejsem! Bojím se ale, aby se to všechno zas nevrátilo ... z nějakého neurčitého důvodu se má self-confidence šine někam do hlubin)
A víte,co je vážně vtipné? Že rok pod vibrací čísla 7 - což v praxi znamená spirituální cestu, sebepoznávání a přemítání na životem - má přijít AŽ za 3 týdny. Ještě víc otázek a zmatených odpovědí a já se definitivně zblázním.
Zítra si v Brně musím prolít hlavu alkoholem na počest Martinčiného inženýra, nechat si zabavit mobil, abych nepsala srdceryvné smsky lidem, na kterých mi záleží (jo, víme, o koho jde) a přestat aspoň na chvíli MYSLET.
