Jak bych nejradši zmizela ze světa
Přecenila jsem se. Nejspíš docela dost. Dlouhá léta jsem snila o tom, jak si sbalím jen pár nezbytných věcí a řeknu rodné hroudě sbohem. Odcestuju na konec světa a najdu své skutečné Já v samotě. Poznám cizí zemi, kulturu, jazyk, asimiluju se a spřátelím se. Všechno jsem viděla TAK růžově a věřila jsem tomu, že jsem schopna opustit vše, co mám doma.
Nemám potřebu se litovat. Když píšu, často přeháním a dělám si ze sebe srandu. Chci pobavit, chci být zajímavá. Ale i tak v sobě všechny články nesou myšlenku, která teba nemusí být úplně zřejmá. Vždycky jsou výplodem mého nitra, které chce být as sincere as possible.
A teď se ztrácím sama v sobě. Možná, že jsem na "cestě hledání", po které jsem tak moc toužila. Fajn, přiznávám, jedna věc je mi už teď jasná. Opravdu NEmůžu jen tak odjet a nechat všechno za sebou. Když vás nemá kdo obejmout a nemůžete se podělit o své každodenní zážitky, začne vás drtit pocit, že jste na světě vlastně úplně sami.
Můj Milovaný je mi tou největší podporou. Moc mi chybí jeho objetí - nejbezpečnější místo na světě. Jediné místo, ve kterém bych se teď chtěla utopit.
Když na Uni mluvili tak vážně o kulturním šoku, přišlo mi to vtipné, i když jsem cítila slzy v očích. Teď mám pocit, že oni opravdu věděli, o čem mluví. Prostě jsem propadla svým zpropadeným splínům a nemůžu se jich zbavit. Přemítám nad tím, co tady vůbec dělám. A co budu dělat, až se vrátím. Můj sen o jazykové škole mi teď připadá směšný a naprosto nemožný. Má angličtina horší než kdy dřív. A já snad jsem sociofobik, jinak si nedovedu představit, proč se pořád schovávám v pokoji, abych se náhodou nestřetla s nikým ze svých spolubydlících. Navazovat kontakty s dalšími erasmáky se mi vůbec nechce, protože ... co já si s nima tak povím? Odkud jsi a co děláš? Vážně? Tohle mě má naplnit?! A party, party, party ... copak já kdy byla party type? Mnohem víc mi dá 15 kilometrová procházka přes hřbitovy a pole.
Přecenila jsem se. Nejsem taková hrdinka, jak si všichni mysleli. Je půl jedné a já ještě pořád nevylezla z postele. Bez touhy cokoliv sníst, s obavami, že bych na někoho mohla natrefit. Tak taková hrdinka jsem. Směšné, a přitom krutě pravdivé.
A přes to všechno mám pocit, že jsem nikdy nebyla na krásnějším místě. Miluju zdejší přírodu a architekturu. Užívám si procházky. A směju se s Irčou. Zkouším britské jídlo a moc ráda si povídám s důchodci na autobusových zastávkách. Dělám si jen to, co sama chci. A plním si svůj odvěký sen.
Tyhle ambivalentní pocity mě TAK neskutečně matou, že bych nejraději zmizela ze světa ...
