Jak je nebezpečné říct: "I have big muffins"
Ona ta socializace není zas tak složitý proces, když natrefíte na správné lidi. Odhodlala jsem se vylézt ze své ulity, neb dobrodružství začíná až po opuštění komfortní zóny, a učinila krok číslo jedna: stala se viditelnou. Ve fejsbukové skupině erasmáků jsem nadhodila výlet do přírody, neopomněla připsat, že nejsem party animal, a navrhla čaj a friendly chat.
A pak jsem se zase chtěla zahrabat do listí a nechat se spálit, když se mi ozvala slečna, která obráží každou pařbu, odstín její rtěnky už nemůže být červenější a při prvním setkání jsem z ní vůbec neměla dobrý pocit. Další zpráva přišla od klučiny, který navrhoval výlet do Londýna (což mi připomnělo období mých randících inzerátů a těch nebetyčně stupidních odpovědí na ně). A nakonec se ozvalo pár slečen, který mají na fotkách i nějaké ty hory.
Zdá se, že jsem se dosadila do pozice organizátorky. Návrh na výlet je tedy na mně.
Počáteční nadšení (několika vteřinové) je už dávno pryč a já se zase zahrabávám do své nory, kde je mi příjemně a bezpečně. Háčkování je úžasně uklidňující. Čaj s mlékem, Evelininy chlupaté ponožky, školní mikina, fantasy čtivo a Harry ve filmové podobě. Proč bych vůbec měla vylézat? ... Protože se musím naučit komunikovat. Víte, až tady si říkám, jak je vůbec možné, že jsem schopna učit. Postavit se před cizí lidi a hrát divadlo. Ona je to totiž taková velkolepá show, při které měním obličeje, gestikuluju, jsem stokrát někým jiným, zpívám!!!, předvádím pantomimu ... prostě jsem připravena udělat naprosto cokoliv, takže to občas hraničí s šílenstvím, ale vůbec mě to nebolí. Jak je možné, že to všechno tak snadno zvládnu a tady se těch lidí prostě bojím?
Záleží hodně na tom, v jaké společnosti se pohybuju. Včera jsem měla další lekci skotských tanců. Dorazila jsem o dvě hodiny dříve, vytáhla knihu a začetla se. Po chvíli mě objevil Alan, náš lektor, a povídali jsme si nejen o historii skotských tanců téměř celé dvě hodiny. A pak tance a rozhovory na všelijaká témata s ostatními tanečníky a tanečnicemi. Po lekci ještě další hodina a půl povídání. S úsměvem, bez strachu, s radostí. A žádný stupidní small talk.
A k tomu mi ještě Alan říká, ať už mluvím já, protože "in a company of gingers I tend to babble cause you seem to be volatile" čímž mě rozesmál, protože mu může být tak padesát :D :D Je zajímavé, že rusovlásek tady moc není, to spíše člověk natrefí na zrzavé muže :)
K nadpisu ... co myslíte, že to asi znamená? :D
