Jak je těžké žít můj život
To byste nevěřili, jak je těžké žít můj život.
Za prvé, jsem bezdomovec. Viděla jsem papíry ke sčítání lidu. Do kolonky trvalé bydliště napíšu mamčinu adresu. Do skutečného bydliště nemůžu napsat nic, protože u Daviho nejsem nahlášená. A mamka mě do listu týkajícího se bytu napsat nechce, že prý tam už nebydlím. Sice si dělala jen srandu, ale mně to teda moc vtipné nepřišlo.
Za druhé, mám stále sedřené paty z nových bot a celkem to bolí. I přes dvě náplasti na každé patě. A proto mám na silonkách dva nechutné krvavé fleky, které prostě nejdou vyprat.
Za třetí, neumím španělsky a třicátého prvního března (ano, to je za deset dní) píšu písemné státnice.
Za čtvrté, jsem v absolventském ročníku a nepřipadá mi, že bych byla chytřejší než po maturitě. Spíše naopak. Na UNI člověk hloupne (potvrzeno nejen na mně).
Za páté, za devět dní mi končí semestr a můj vedoucí bp ještě neviděl ani stranu. Jak by taky mohl, když mám tepve tři, že.
Za šesté, mám v peněžence korunu. K tomu snad ani není co dodat. (má být před co čárka?)
Za sedmé, tu korunu asi utratím v tiskárně za tisk feedbacku (který jsem jak jinak, že? nechala doma) k dnešní hodině písemných projevů.
Za osmé, už si nekoupím ani rohlík k obědu a umřu na hladomor.
Za deváté, na účtu nemám dost peněz na to, aby mě důstojně pohřbili.
Za desáté, ségra prodá všechny moje knihy, aby měla kám dát svou garderóbu.
Určitě byste si to se mnou nechtěli vyměnit.
(Hysterie se u některých jedinců projevuje hořkým, sarkastickým myšlením)
