Jak jsem pochopila, proč se říká, že se ženy nevyznají v mapách
Bylo nebylo jedno pondělí, kdy se slečna už mnohem méně ubrečená, v nových botičkách a s nadšeným výrazem ve tváři vydala poprvé na půdu kampusu. Mým plánem bylo:
- nastoupit do správného autobusu
- koupit si lístek ke škole
- vystoupit na správné zastávce
- najít budovu jménem Woodhouse
- získat ID kartu
- koupit cibuli
Naprosto snadné. Hmmm. V ruce jsem držela mapu kampusu. V hlavě se snažila udržet nastudovaný plánek města. Autobusovou zastávku jsem našla snadno, neb jsme z ní s mýma spolubydlícíma jely už v pátek pařit. Never more. Autobusy jely dva. Pochopit bus schedule je si jako pochopit daňové přiznání. Jen pro pár vyvolených. Na internetu se člověk nedohledá vůbec ničeho. Nechápu, proč nemůžou nikde vystavit VŠECHNY zastávky, které jsou po cestě. Člověk vůbec netuší, kam by měl jet a kde vystoupit. No nakonec jsem do jednoho busu nastoupila, koupila si celodenní lístek (za 3,90) a tvářila se, že vím, kam jedu.
Vystoupila jsem u Uni of Leeds. Nádherná historická budova. A vydala jsem se za nosem, dle mapky, co jsem studovala po cestě. Prošla jsem kolem třech velkých budov s logem Metropolitan Uni (kam tedy chodím já), usoudila, že ani jedna není Woodhouse, a pokračovala dál. Když už jsem měla jen deset minut do setkání s uvítacím týmem, rozhodla jsem se zeptat na cestu. Vybrala jsem si mladou slečnu, abych se zase necítila jako troll, když na mě promluví někdo s akcentem, a velice pěkně se jí zeptala.
Na Británii MILUJU, jak jsou všichni obětaví a milí a přátelští a usměvaví (soudě dle mých 4 dnů na ostrovech). Slečna mi stejně mile odpověděla, asi třikrát všechno zopakovala, ukázala směr, vysvětlila mapu a já si nepřipadala jako troll, protože jsem jí skvěle rozuměla. BBC English rules! Že jsem se musela otočit o 180 stupňů asi nemusím říkat, že? Ono je strašně matoucí, když je mapa vzhůru nohama.
Poté, co jsem úspěšně zabloudila podruhé, jsem se rozhodla poptat v budově Rose Bowl, kde se nachází studentský hub. Slečny na "vrátnici" se nemohly shodnout, jestli mám jít doprava nebo doleva. Poslaly mě doleva. Takže jsem se zeptala na ulici ještě jednou nějakého kolemjdoucího mlaďocha (na postarší lidi si netroufám, protože jsem co? Ano, správně. Troll), který mi jakožto muž ukázal tu jedinou srávnou cestu. Myslela jsem, že asi padnu, protože budova, ve které se měl konat meeting, byla přesně ta, kolem které jsem šla jako první, když jsem vystoupila z busu.
Když voni prostě neuměj dělat mapy, co by dávaly smysl!
Na meetingu jsme se sešly s Irčou, která velmi chytře zabrala místo hned vepředu, takže máme jistý náš výlet zdarma do Yorku. Muhehe. Ne že tam chci jet za Joanne Harris za další dva týdny znova. Cokoliv, co se cestování zdarma týče, je naprosto super, protože busy vyjdou neskutečně draho. Na meetingu jsme dostaly krásnou červenou hoodie s logem školy a staly se oficiálně studenty Metropolitní univerzity. Začínám si připadat úplně hustě. V červnu půjdu poděkovat na katedru, že se jim líbil můj motivační dopis a poslali mě sem. Pokud teda zvládnu ty tři předměty, co mám. Taky jsme byli poučeni, kde najdeme návod na pochopení našeho rozvrhu, a že si můžeme dát session se školním psychologem, pokud trpíme homesickness nebo nadměrným stresem. Ono to zní celkem vtipně, jenže když se tohle téma probírá delší dobu a všechny ty hlody typu "jestli je vám smutno po příteli" vám začnou lézt do hlavy, pak začnete silně uvažovat nad tím, jestli toho psychologa opravdu nepotřebujete, když to tady berou tak vážně (věnovali tomu celý jeden slide).
Získaly jsme s Irčou ID, když jsme se úspěšně projely výtahem z druhého patra do druhého patra. Kdo by taky hádal, že první patro je pod zemí, že. Skoro jsme si vyřídily vízum, které jsme vůbec nepotřebovaly. Koukly, kde je naše fakulta. A vydaly se na nákupy a obhlídku one pound shopů. Cibuli jsem sehnala v bio shopu. Takže skutečnost, že to mé chilli con carne tak neskutečně smrdělo, má na triku možná ta cibule.
Po návratu domů jsem zjistila skvělou věc. Denní lístek na bus platí celý den. Skvělé, že? Můžu se vozit jaký koliv busem kamkoliv chci. Protože se tady stmívá už kolem 5, uvařila jsem si to chilli a začala hledat, co všechno se v Leedsu dá prozkoumat a objevit. Tour de autobus si nechám asi na zítra, pokud se mi podaří vyřídit bankovní účet a pronajmutí kola.
Nejúžasnější zážitek dne? Jednoznačně má konverzace se Sarah, skotskou tanečnicí. Zítra jdu na první trénink! :) A už jsem napsala maila i do klubu irských tanců, který má tréninky pro pokročilé ve čtvrtky. Což mi připomíná rozvrh. Joóó lidi, flákat se teda určitě nebudu. Škola každý den kromě čtvrtku. TyRaNiDa! Na OSU bych se tento semestr flákala, poněvadž bych musela jen napsat diplomku a naučit se na státnice. Maličkost, že, já vím. Tady se ale budu muset učit. Popravdě žasnu, co jsem si to zapsala za předměty. Do jednoho mám napsat kritické hodnocení o 1000 slovech o výstavě v muzeu, téma historie Leedsu. Já půjdu do muzea? Hustý! To by mě ani ve snu nenapadlo, že tam půjdu dobrovolně. Do postkoloniální literatury mám zase přečíst 7 knih. To se ale určitě bude hodit ke státnicím. Ani nevím, kolik jich je k magisterských třeba. Šedesát a nějaká lingvistická asi nejspíš.
Takže piju Pozdrav z Anglie s třtinovým cukrem a mlíkem a mám se docela fajn :) Zjistila jsem, že jsem nejspíš asociál, pokud teda jen nevylezlo na povrch mé EXTRA shy a REAL introvert Já. Nemám touhu se s nikým v domě bavit, pokud nezačnou sami. Anebo pokud je neodchytím samotné. Jakmile je jich víc, trpím paranoidním pocitem, že si o mně musí myslet, že jsem .... wait for it .... troll! No fakt. Jsou sice moc milí, ale já jsem zase moc paranoidní. A tak vylézám z nory (to je k nevíře, jak obrovské baletní sály mají oni!) jen v případě, že je na chodbě ticho a vím, že v kuchyni na nikoho nenatrefím. Že tady pořád smrdí tráva, mi už ani nepřijde ...
