Jak jsem přišla k fyzické újmě
Nejsem zrovna manuálně zručná. Ale to se nevylučuje s mým nadšením do udělej-si-sám věcí a mým velkým snem postavit si svou vlastní knihovnu. Jednou.
Jsem tak trochu levoruká. Mamka mi celej život říká, že "na co sáhnu, to zničím." Říká mi i jiné věci, jako třeba "kam tě postavím, tam tě taky najdu a nejlíp s knížkou v ruce," "vrátí se ti to na dětech," "jednou v té špíně shniješ!" "zkus se nad sebou zamyslet" a "nech to radši ségře."
Tak a teď máte dokonalou představu o tom, kdo jsem. Zpátky k mé zručnosti. Včera jsem se rozhodla, že si přestěhuju postel. Byla postavená podél celého okna a okno netěsní. Tak jsem sundala matraci, která váží asi tak deset kilo, snažila se při tom nesundat i světlo a nezničit nic kolem sebe. Můj pokoj je malý. Opravdu VELMI malý. Konstrukce postele otočit nešla. Málo místa. Ale mé oko bylo přesvědčeno, že když ji nějak otočím o 90 stupňů, vleze se ke stěně akorát. Nezbylo mi než ji celou nadzvednout, otočit a záhadným způsobem dostat tam, kam jsem chtěla. Jednoduché, že? Hmmm, 25 minut mi to trvalo.
Když jsem byla vcucnutá mezi roh pokoje a snažila se vybalancovat matraci a neshodit si rám postele na nohu, vrazila jsem si do nohy připínáček. Na doraz. Pocit, jako bych jen šlápla na ostrý kamínek. Ale tak zvedla jsem nohu a podívala se. Skoro jsem se rozbrečela. První pokus o vyndání skončil téměř ukousnutým jazykem. Hlavně neječet! Vzpomněla jsem si, jak se trhá náplast, zatla zuby ... a byl venku. Když jsem si ho prohlídla (už jako velká hrdinka), poprvé v životě jsem zatoužila po alkoholu. A začala přemítat, jak se anglicky řekne tetanovka, protože mi hlavou míhaly obrazy z nemocnice a mé neschopnosti popsat jim, co se stalo a co se může stát, jestli nejsem očkovaná.
Celý život se mi před očima nepromítl, ale opravdu jsem se zděsila nad svou nevědomostí. Já vážně nevím, proti čemu jsem očkovaná!
Zatím ještě žiju. Tmavá tečka na noze pořád bolí, ale tomu se ani nedivím, když vezmu v potaz, že včera jsem měla kus kovu v noze.
Když jsem vyšla z pokoje a vydala se hledat koště, abych zametla prach, který mé stěhování rozvířilo, natrefila jsem na spolubydlícího. "Hello, how are you?" Řekla jsem mu, že moc dobře ne, protože jsem šlápla na připínáček a ještě pořád krvácím. "Oh, wow, see you later" ... Nejhorší na tom je, že už pět let svým studentům říkám, že na how are you se odpovídá fine a nikoho, opravdu NIKOHO nezajímá, jak se máte. Studenti to chápou. Já ne. Takže při každém how are you ze sebe vytahuju celodenní zážitky, abych se následně dočkala profláklého "uhm, interesting, see you."
Řekla bych k tomu asi tolik, že starého psa novým kouskům nenaučíš. A ať na mě kdokoliv použije otazníkovou větu, dozví se, jak se skutečně mám, i když o to třeba vůbec nestojí. Přestože jsem strašně shy a introverted a quiet, tak se dovedu přemoct v tom nejméně vhodném okamžiku. Což je asi tím, že
- jsem žena
- si myslím, že komunikace je základem všech mezilidských vztahů
- neumím nesdílet
V historii erasmáckých pobytů budeme s Irčou patřit mezi ty nejvíc atypické, zdá se. Ona si totiž v autobuse rozsekla místo nad okem.
Co se naší socializace týče, v pátek nás čeká crafting afternoon. Budeme háčkovat, popíjet čaj a tlachat anglicky v domě naší hostitelky Sáry. Pokud se nám do té doby něco nestane.
