Jak mě baví sestavovat seznamy
Mám chuť obrátit si život vzhůru nohama. Co jsem v Británii, připadá mi, že se doma vůbec ničemu nevěnuju. Včera jsem si své aktivity zkoušela shrnout. Zas tak nudně to nevypadalo, ale když poslouchám a pozoruju lidi kolem sebe, mám pocit, že mi spousta času utíká mezi prsty a já nedělám téměř nic.
Každý den
- přečtu několik stran obvykle ze dvou knih (něco, co bych měla a něco, co chci)
- kouknu na seriál nebo film
- čímž procvičuju svou pasivní znalost angličtiny
- sepisuju poznámky k výuce (a hledám a zkoumám a přemítám)
- vařím ... a docela dobře
Ne tak často
- píšu (si) deník nebo články na blog
- tancuju
- fotím a následně upravuju, aby fotky byly aspoň trochu prezentativní
- kreslím si nebo maluju (pastelkama, prašnýma křídama nebo akvarely)
- vyrábím ... záleží na náladě ... naposledy to bylo háčkování, před Vánocema plstěná zvířátka
- oprašuju espaňol, francais a snažím se nasosat italiano
- jezdím na kole
- něco dobrýho upeču
A stejně mám pocit, že zas tak moc toho nedělám. Nejraději bych vyzkoušela desítky nových činností. A tomu, čemu se už věnuju, bych se chtěla věnovat více a kvalitněji. Mám to v plánu, až se na počátku června vrátím domů. A začínám zvažovat, jak to vymyslím se školou, prací a stěhováním. Zatím mě napadají samá "pokud." Chtěla jsem se pustit do vlastního businessu hned po návratu (protože se mi ještě před odjezdem přihlásilo pár zájemců, s kterýma bych mohla začít :o), jenže teď mám pocit, že skloubit učení na státnice, psaní diplomky a full-time job asi nebude úplně nejlepší nápad. Když už jednou začnu platit daně a všechna pojištění kolem, nebylo by moc efektivní věnovat svůj čas práci jen napůl.
Nebojím se toho. Popravdě, už se moc těším, až budu JEN paní učitelka a nebudou mě otravovat žádné eseje, deadliny a zkoušky. Na druhou stranu, budu mít před sebou poslední půlrok školy (všechno mám splněno), kdy nebudu muset platit za nájem a jídlo, dostanu nějaké to výživné a za hodiny v jazykovce i pár kaček. Napadá mě, že by možná nebylo od věci být na tu chvíli "skutečným" studentem, jako jsem teď tady. Minimum práce, hodně zábavy a snaha stát se chytřejší a povolanější k tomu, čemu se chci věnovat (říkám teď) po zbytek života. To zní jako DOBRÝ plán.
Koukám asi týden na Downton Abbey. Nevěnovala jsem tomuhle seriálu moc velkou pozornost, protože jsem trávila čas s Beloved a to jsme se většinou dívali na Dr Who. Jenže tady chci sedovat něco, co jsme nerozkoukali spolu, a tak mě jako první napadl Downton Abbey. Vzpomněla jsem si na Luci, když jsem se bavila se Španělkou Annou. Dvě doporučení stačí. A teď jsem naprosto unešená. Nacházím se kdesi uprostřed třetí řady. Slzím a směju se nahlas. Báječně se bavím.
Další na programu je North and South.
Tluču hlavou o zeď při pomyšlení na to, že jsem s koukáním na seriály BEZ jakýchkoli titulků MĚLA a MOHLA začít mnohem dřív, protože by ta má angličtina byla minimálně o level výš.
A nevím, čím dalším bych mohla tlouct o zeď, když trapně přiznávám, že i ty knihy jsem v originále začala číst až v září. Před tím jsem jich za rok přečetla tak čtyři, pět, ale byly to samé kousky z young adult literatury. Čili to nejsnazší. Meg Cabot, Suzanne Collins, atd.
Je zbytečné plakat nad tím, co se nestalo a co zpět už nevrátím. Mrzí mě to. Můžu být vděčná svému Beloved, že mi vstoupil do života. Protože kdo ví, kdy a jestli vůbec bych se odhodlala na TAK jednoduchou cestu vydat. Evidentně na mě působí pouze vnější motivace ve formě Mr Imperfect (a nejspíš je to moje ego, které neunese, že nejsem lepší :o)
