Jak se hubne (a studuje) v Anglii
Blbě.
A Žanda mi to potvrdila. Takže je to prostě jasný. Nemožné, neproveditelné. Vzdávám se.
Vydržela jsem to deset dnů. Jenže pak jsem celý den strávila mimo domov a druhý jsem byla na výletě, z kterého jsem se vrátila mokrá, s kroupama a sněhovýma vločkama v kapuci a rozlepenýma teniskama. Kdo by si po tomhle chtěl lehnout na podlahu a dělt sklapovačky?
Výmluvy mi jdou skvěle, že jo?
Pořídila jsem si nové tenisky za deset liber, neb jsem usoudila, že je lepší zničit něco levného než dvojnásobně dražší variantu. Může mi někdo říct, proč všechny černé boty musí mít zákonitě růžové tkaničky? Nebo alespoň něco růžového?
A měla jsem vizi, že bych mohla jít teda běhat (čti rychlo chodit) ... a tak jsem se začetla do Harryho Pottera!
Mé vize jsou vždycky úplně nesmyslné.
Nicméně, své snahy jsem nevzdala kompletně. Nakoupila jsem si spoustu mandlí, řeckých jogurtů, skořice, vlákniny, banánů a dalšího ovozelu, protože jíst zdravě je základ, že jo. Teď si sypu skořici všude. Četla jsem, že nemá žádné kalorie, přestože je sladká. I ten jogurt se teď dá sníst. A taky jsem koupila kilo a půl mrkve a dělám z ní hranolky.
Hlavní důvod, proč jsem se na cvičení vybodla, je ten, že ve své cimře mám opravdu málo místa a nemůžu tak vyzkoušet všechny cviky. No a přes papírové zdi jde slyšet úplně všechno (VŠECHNO ... můžu vám klidně říct, kolik orgasmů měla spolubyla Madlie a že na konci říká Amen ... haha, že. No vůbec. Sranda to teda není, když chcete ve dvě ráno už konečně spát) a já nepotřebuju, aby šlo slyšet "give me five more, you can do it" A podlaha je strašně studená a já neskutečně líná ...
Téma k zamyšlení: kritické myšlení (mé poznatky o britském školství)
Jsme zvyklí memorovat. Učíme se autor-díla, historii téměř všech států světa, stejně tak zeměpis, víme od všeho něco. A pak člověk přijede sem a připadá si jako největší blbec na světě. Protože tady je úplně jedno, že víte, co všechno napsala Virginia Woolf a že David Lodge píše univerzitní romány. Někteří studenti o těhle autorech jakživ neslyšeli (ano, mluvím o Britech, kteří studujou angličtinu), zato jsou schopni rozebrat několik knih takovým způsobem, že máte dojem, že to snad museli napsat sami. Studenti tady myslí jinak, což je dáno tím, že se to tak ve škole učí. Učí se kriticky myslet a to je něco, co já prostě neumím, co se na mé univerzitě neučí (nebo jsem tak blbá, že jsem si toho za těch pět let vůbec nevšimla) a co by bylo záhodno umět.
Mám ráda svou alma mater. Na katedře anglistiky a amerikanistiky bych nejraději zůstala napořád, protože se tam cítím dobře. Máme skvělé vyučující. Ale i takové, o jejichž kompetenci pochybuju nejen já, ale i drtivá většina mých spolužáků. Učíme se úžasné věci a rozšiřujeme si obzory, co se literatury týče (pro mě primární důvod, proč studuju angličtinu). Ale krom toho, že vím, co kdo napsal a o čem díla jsou, nemůžu říct nic víc. Teda, jedna profe se snažila, ale co se chcete naučit za semestr, že? Kriticky myslet? No way.
Takže tak ... co si vlastně představit pod kritickým myšlením? Podle mě je to vlastnost dívat se na věci z různých úhlů. Takže místo abych řekla, že kniha pojednává o smrti, můžu říct taky to, že je o novém životě, o změně, o vítězství, atd. Můžu se zamýšlet nad tím, co o dané knize řekl tamten či onen teoretik, kritik, lingvista, whoever. A pak z toho nejspíš splácám závěr, přestože výstupem je myšlenka, že VŠECHNO JE RELATIVNÍ. Všechno záleží na lidech, na úhlu pohledu, na projekcích, na zkušenostech, na prostředí, čase, okolnostech. Prostě nejspíš neexistuje nic, o čem bychom mohli říct, TAK TO PROSTĚ JE.
Nevím jak vy, ale já se s tím zkrátka nedovedu sžít. Když si chci vytvořit svůj názor, vždycky dám na to, co mě napadne jako první, co cítím. A tak to prostě JE. Proto se mi moc do debat zapojovat nechce, protože na rozdíl od ostatních, kteří hýří argumenty, bych byla schopna říct jen "protože se mi to ne/líbí," "je to krásné/ošklivé." Řídím se citem.
A tak si říkám, že je možné, že nás ve škole kritickému myšlení učí, jen já to nejsem schopna vidět, protože místo rozumu používám cit. Možná proto mi hodnocení knih tak nejde. Snažím se obejít svou podstatu. A psyché je očekávaně proti.
Otázkou zůstává: Je třeba umět kriticky myslet?
A ještě jedna malá ukázka toho, jak blbě si člověk může připadat. V hodinách historie každý týden diskutujeme na určité téma. Tentokrát jsme řešili pojetí historie v televizi a zaměřili jsme se na dokument A History of Britain. Pustili jsme si ukázku, asi pět minut. Během těch pěti minut jsem byla v jiném světě, protože mě pohltily měnící se obrázky, monumentální hudba a hlas vypravěče. Pak se nás profe zeptal, co si o tom myslíme.
Mě napadlo: postava vypravěče tam vůbec nemusela figurovat, protože záběry přírody, budov, míst, obrazů a living history scének upoutají pozornost a na rozdíl od "mluvící hlavy" nenudí; skvělá hudba dokreslující atmosféru; parádní hlas
Ostatní napadlo: vypravěč podává výklad pouze ze svého pohledu, a proto není objektivní; záběry a kýčovitá hudba odvádí pozornost od výkladu; vypravěč je oblečen jako stereotyp historika, což nebudí dobrý dojem
A po tomhle se pokuste nepřipadat si jako pitomec z východu ...
Zajímalo by mě, jak to vidíte vy. Učili jste se myslet kriticky? A myslíte tak, když se snažíte utvořit si na něco názor? Převládá ve vás rozum nebo cit? Je opravdu český systém výuky tak jiný nebo záleží spíše na typu člověka?
Nietzsche řekl: Values are, psychologically considered, the results of certain perspectives of utility that have been falsely projected into the essence of things. Objectivity is wishfulfillment, it is naive if not primitive.
Myslím, že Nietzsche tím chce říct to, o čem jsem si psala s Luci. Že člověk nemůže být objektivní, protože jeho názory a pohledy na svět jsou zrcadlem jeho zkušeností, zážitků, výchovy, vzdělání, prostředí, atd.
A co tím chci říct já? Když člověk neumí kriticky myslet, je třeba si to obhájit.
