Jak se (ne)píše esej
Původně jsem chtěla článek nadepsat "jak se zbavuju předsudků", ale téma eseje mě tlačí trochu více.
To máte tak, jakožto studentka bych tady měla vyplodit nějaké zázraky, co se školy týče. Naštěstí se po mně chce jen 40% abych prošla, takže si troufám tvrdit, že bych to mohla zvládnout. Mám tři předměty. Shakespeara, populární historii a postkoloniální literaturu. První dva jsou docela nuda. Kdybych měla britské školství zgeneralizovat a shrnout do jediného slova, vybrala bych: diskuzi. Tady se pořád diskutuje. Nad NAPROSTO zřejmýma věcma. Něco ve stylu: kniha se jmenuje Dobrodružství pod vodou a vyučující se s vážnou tváří zeptá, kde se příběh odehrává. Classroom silence vás donutí zarýt pohled do podlahy a přemítáte nad tím, JAK to ten vyučující myslí, protože určitě nechce slyšet TAK jednoduchou odpověď. A pak se třídou ozve váhavé "ve vodě" a vyučující se tváří jako Newton, když mu na hlavu spadlo jabko. Abych ale byla upřímná, obdobné otázky se objevují i na půdě mé alma mater. No a pak jsou tady otázky opačného charakteru, které si člověk musí přežvýkat aspoň dvakrát a stejně ho nic kloudného nenapadne. Protože jsou setsakramentsky těžké. Tyhle diskuze jsou velmi oblíbené. Před třídou se neodvažuju říct ani slovo, ale ve dvojicích jsem přirozeně prolific :D Smutné je, že mé geniální myšlenky dovedou nadchnout většinou jen mě samotnou. No, ale to taky není nic nového.
Takže jak jsem řekla, Shakespeare je docela nuda, protože v dvouhodinovém semináři se bavíme o tom, o čem profe mluvil v hodinové přednášce. Úplně první seminář jsme půl hodiny rozebírali obraz. PŮL HODINY. A blahořečím pana profesora Hilského, který ve svých předmluvách ke hrám poví více, než se člověk dozví tady. A navíc má super sexy hlas. Ale abyste si nemysleli ... čtu to všechno v originále! Není to zas taková hrůza, jak jsem si kdysi myslela. Do tohoto předmětu bych měla napsat dvě eseje. Zatím času dost.
Historie je prostě historie. Témata přednášek jsou naprosto DOKONALÁ. Nicméně uspávač hadů mě svými "klady a zápory industriálního dědictví/muzeí/historie ve filmu/atd" okamžitě uspí. Dalo by se z toho vytřískat tak hodně, ale neee, my se prostě každou hodinu bavíme jen o tom, jak může "přístup historika naprosto změnit vnímání dějin" A aplikujeme to na výše zmíněné ... jsem si prostě myslela (Proč to pořád dělám? Proč sakra myslím?), že se dozvím spoustu zajímavých historických věcí, co se Británie týče. Hmmm ... spíše mě jen okrádají o iluze, protože prakticky všechna muzea, památky, living history, filmy, knihy, atd jsou trnem v oku historiků, protože historii nevykládají správně, idealizují ji a popularizují a to je prostě děsně špatně!!!
Jsem asi barbar. Vím, že to, o čem se bavíme, je pravda a že je důležité to vědět. Ale opakovat si to pořád dokola?! Zatím to vypadá tak, že se ze mě má stát o všem pochybující člověk, který si neustále klade otázku "A kdo za tím stojí? Čí názor to je?"
Wow! Mám pocit, že právě teď (2.března ve 20:50) jsem dospěla k AHA momentu.
A utvrzuju se v tom, že píšu především proto, abych poznala sama sebe.
I tak si ale myslím, že by to mohla být větší zábava. 20 stránkové eseje se taktéž pořád opakují. Jen ta doporučená četba vypadá nadějně. Ale to mám na prázdninách v Anglii číst knížky do školy?! Jako fakt?
A do tohoto předmětu jsem v pátek psala esej. 1000 slov, kritika výstavy v městském muzeu. Můj den věnovaný psaní vypadal nějak takto: snídaně, čaj, přečtení zadání, hledání APA, zjištění, že zdejší uni používá Harvard systém, zkoumání Harvardu, druhý čaj, založení dokumentu, jeden díl Downton Abbey, úvod o 86 slovech, přečtení článků k eseji, oběd, čaj, další díl, ještě jeden díl, nákupy, čaj, 530 slov, další dva díly DA, dalších 200 slov.
Myslím, že nejsem největší prokrastinátor na světě. Tisíc slov je nic. Fakt. Jen dvě strany. Ale ty síly, které mnou cloumaly a snažily se mě přivést na zcestí. Jo, to bylo husté. Esej jsem dopsala dneska a dostala se na nějakých 1200 slov. Beloved mi ji zkontroloval a opravil. Hold je z nás dvou ten lepší, což lepší polovičky bývají :*
Co se mého socializačního procesu týče, jsem na sebe pyšná :) Vyrazila jsem na čaj se Španělkou, která je ještě stydlivější než já, hodně čte a kouká na filmy, má ráda Harryho a jmenuje se Anna. Na čaj jsem šla i s Finkou stejného jména, která studuje umění, hodně čte a skvěle se s ní povídalo o jazycích a finském školství. A včera jsem vyrazila na výlet vláčkem :) do městečka Skipton, kde se schovává hrad. Spolu se skupinou asi 10 dalších lidí, pro mě naprosto neznámých - kromě slečny s rudě rudou rtěnkou. Slečna s rudě rudou rtěnkou je parádní holčina, která pije sypaný čaj, má na noze keltské tetování symbolizující sílu ženství, kuňká stejně blbě jako já francouzsky a zbožňuje banány. Tak asi k tomu, jak pitomě povrchní a plná předsudků jsem. Mohla bych na to psát eseje (kdybych věděla, jak se píšou)! A ostatní? Víte, já vážně nevím, kde jsem přišla na to, že jsem ten poslední člověk na světě, se kterým by se chtěl někdo seznamovat. I když vlastně ... vím. Doma. Protože doma většinou matters, co máte na sobě, kam chodíte, s kým se bavíte. Lidi se navzájem hodnotí a člověk pak získá dojem, že je to tak se všema, i když to vůbec není pravda. A tak se chytne toho, že všechny blondýny jsou blbé, že lidi s brýlema jsou nechutní šprti, že nemít smartphone je ostuda, atd. Nemusí tomu věřit, ale co z toho, když nepatří mezi většinu populace. Myslím, že předsudky vznikají proto, že máme tendenci vymezovat se vůči druhým, hledat znaky, které nás odlišují, a ty pak povyšovat nad jiné.
Velice rychle jsem zjistila, že i já žiju ve svých domněnkách. A tak se je snažím bořit a ničit a přestat vytvářet. A utvrzuju se v tom, že lidi jsou úžasné bytosti.
