Jak se snažím kriticky myslet
Připadá mi, jako bych se poslední dobou (nebo to dělám pořád?) zaměřovala jen na to, co mi vadí a co se mi nelíbí. Jako třeba to čtení do školy. Místo abych se zamyslela nad tím, k čemu mi to může být dobré, raději vymyslím tisíc důvodů, proč mě to otravuje.
Ono to nejspíš záleží na tom, jakou mám zrovna náladu. Dnes jsem přečetla další román do postkoloniální literatury. Foe od Coetzeeho. Reakce na Robinsona Crusoa. Má reakce je značně ambivalentní. Z hlediska čtenáře, který neví nic o orientalismu a jen si chce užít dobrou story, bych první část považovala za docela lákavou, i když značně odbytou a příliš rychlou. Druhá část by mě ke konci asi unudila k smrti a zbývající dvě přivedly do deprese. Z hlediska studentky (!) anglistiky (která si občas myslí, že i VÍ, o čem mluví) musím říct, že se právě snažím přijít na to, jak příběh skončil. Objevila jsem spoustu znaků, které poukazují na to, že jde o postkoloniální literaturu (jo, jsem borka!), nějaké gender troubles a závěr mi připadá typicky postmoderní (ať už to znamená cokoliv).
(Očekávám, že si někdo rýpne, že jsem vlastně vůbec nic z knihy nepochopila. Já myslím, že pochopila - svým vlastním způsobem.)
Čímž chci říct, že když člověk chce, tak knihu dovede vnímat dvěma způsoby.
Co se knih týče, s úsměvem buduji svou anglickou knihovničku. Zatím jsem na čísle 11. Přibyly dva kousky - Lovely Bones a The Gift. Mám skvělé nápady, jak knihy využít v hodinách, neb mí studenti jsou vesměs stejní knihomolové jako já. Nápadů k výuce mám teď požahnaně :) Konečně mají čas na to se vyvíjet, což jim prospívá. Nemáte tušení, jak moc se těším, až budu zase učit! Opravdu mi to chybí.
