Jak se stát milionářem?
Nelézt do školství.
Milionářem se tak sice nestanete, ale zvýšíte šanci na to, že nebudete pořád na nule. A kdyby mě účet pustil, tak jsem dozajista v mínusu. Moc mi ten adulting (o kterým psala Luci) nejde teda.
Nejhorší jsou nenaplněné sliby, z kterých pak plynou nezaplacené účty. Držkou v zemi sice ještě neryju, ale umím si spočítat, že ta šatní skříň, o které píšu (a ustavičně mluvím) už dva roky, letos bude tak jedině omylem.
Babička mi říkala, že mám jít studovat medicínu. Babička je učitelka. Babička měla zase pravdu. Jenže Simonka si vždycky stála pevně za svým. A motto "nedělat nic, co mě nebaví" mě docela často dostává do prekérních situací. Poslední dobu si pořád jen stěžuju. A vlastně se už ani nedivím, proč mi třetí týden tiká v pravým oku. Dnes se ten tik konečně zastavil. Hurá! Aby začal nanovo v oku levém. Ty mé noční můry o ujíždějícím vlaku, autubusu a letadle jsou asi na místě. Ani nad nima nemusím moc uvažovat. Prostě mi ujíždí vlak...
A pozitivní zprávy? Z mého nového polovičního úvazku se stal ani ne třetinový (to je blbá zpráva), takže jsem vyšetřila pár hodin volného času (dobrá zpráva) v té části dne, kdy se nikdo učit nechce (blbá zpráva), tj. kolem poledne. Vážně musí lidi jíst zrovna v poledne?! Evidentně budu mít tedy jeden den v týdnu čas na oběd (dobrá zpráva). 2:2 čili šul nul, žejo.
Snažím se myslet pozitivně. Pořád čtu Seligmana. Včera jsem usoudila, že ta knížka asi nebude pro mě, protože jsem dostatečně šťastná. Jak rychle se karty mohou obrátit, mě samozřejmě vůbec nepřekvapuje. Up and down, up and down. A v těhle chvílích si vždycky vzpomenu, jak mi Shining Sun říkala, že když budu ve spojení se svým Bytostným Já, tak mi žádný uragán neublíží. Že ustojím všecko. Její životní moudra mi chybí. Vždycky jsem z našich čtvrtečnch hodin měla pocit, že i kdyby se svět stavěl na hlavu, všecko nakonec dobře dopadne. Stačil úsměv. I když byla ona mou studentkou, tak si myslím, že její povolání do našich povídání prosáklo. Že to byla terapie. A já se na ni stala svým způsobem asi závislou. Těžko se mi teď v životě hledá rovnováha. Pořád to se mnou lomcuje. Z extrému do extrému. Někdy jsem jako u vytržení, abych o pár dnů později hleděla do zdi a přemítala nad tím, jestli má cenu vůbec vylézt z postele. A jediné, co bych chtěla, je úplně normální život.
A tak dělám práci svých snů a v chytrých knihách se snažím nalézt odpovědi. Prostě klasika. Žádná změna. A myslet si, že nový rok přinese něco nového, bylo jen zbožný přání. As always.
Po ruce čokoládky, v troubě domácí pizza, hrnek voňavého čaje a knížka. Mám, co jsem chtěla. Nač si zoufat. Emocionální hlad se dá vždycky nějak zahnat.
