Jak se ze mě stala skotská highlander s francouzským přízvukem
Své poslední vyprávění jsem skončila na půdě kampusu. Od té doby už uplynulo trochu času. Stihla jsem toho docela dost.
Pojetí času vs vzdálenost
Nemyslím si, že bych měla problém dojít někam pěšky, ať se jedná o jakoukoliv vzdálenost. Když je dost času a já si ho můžu vyhradit, tak proč ne. Ne že bych to dělala kvůli životnímu prostředí, tak uvědomělá zas (bohužel) nejsem, ale prostě se ráda projdu a užívám si pocitu, že dělám něco pro sebe. Někdy si ale vezmu příliš blbý boty na to, abych v nich mohla courat celý den po městě. To asi nejspíš neznáte, protože takový talent, jaký mám já na výběr bot, má fakt málokdo. Mamka tvrdí, že to snad dělám schválně a vybírám si boty, které se mě snaží zabít nebo se rozpadnou dřív, než skončí sezóna. Čímž se chci dostat k tomu, že tentokrát jsem si vybrala vážně skvělé boty, které jsem měla už třikrát na sobě, chodila v nich celý den po městě, NIC se mi nikam neotlačilo a ještě navíc vypadají skvěle. No ale mají malý podpatek, což znamená, že i když mě netlačí boty samotné, tak mě prostě bolí nohy z toho, jak pořád moc chodím (už jsem tady nachodila kilometry, respektive míle :o) Tak není divu (pozor, dostáváme se k pointě tohoto odstavce!), že když jsem hledala vlakové nádraží a měla v ruce celodenní lístek na bus, plánovala jsem jet busem. Opravdu mě rozesmálo, když mi ve studentském centru řekli, že mám jít pěšky, že se neoplatí čekat na bus, že je to MAX 5 minut pořád rovně, a pak doleva. Nechodím zrovna pomalu. Popravě, nemám ráda, když se přede mnou někdo vleče a já nemám šanci ho předejít. Je to Ú-NAV-NÉ. Přišlo mi to vtipné proto, že jsem z daného směru přišla pěšky a trvalo mi to asi 15 minut. A vlaková zastávka měla být ještě o nemalý kus dál. Tak si říkám, co je vlastně moc a co je málo. Busem jsem tam byla za 10 minut. Hmm, ono to ani žádnou pointu nemá. Nj, to se mi stává :D
Photo booth
Na nádraží jsem nešla proto, abych se někam vydala vlakem, ale proto, abych navštívila informační centrum, kde jsem se chtěla poptat na možnosti měsíčníku, pochopení jízdního řádu a získat pár tipů na výlety po/kolem Leedsu.
Pořídila jsem si půlroční jízdenku, na kterou můžu jezdit prakticky kamkoliv a vidět tak i okolní vesničky, které spadají pod Leeds. Hřbitovy a tak. Má spolubydlící Chloe si myslí, že jsem trochu pako, poněvadž se mi nepodařilo ji přesvědčit, že v irských křížích vidím ART. Vysvětlovat, jakou uklidňující atmosféru mají hřbitovy a kostely, jsem se raději ani nepokoušela. A to, že jsem si kdysi povídala s duchy, pochopí asi jen ti, co mě znají opravdu dobře.
K jízdence jsem potřebovala fotku ... jasně, měla jsem jich u sebe hned 40, takže jsem propadla lehké panice, která byla hned rozprášeno, protože co by to bylo za nádraží bez fotobudky? Yep, správně ... následujících deset minut jsem seděla ve fotobudce a culila se do skla. Přečetla jsem si instrukce, zastrčila vlasy za uši, aby je šlo vidět a vhodila dovnitř pět liber. Juhuuu. Pět extrémně roztomilých fotek, na kterých vypadám jako masový vrah. Jen ta cedule s číslem a černobílý mundur mi chybí.
Na otázku, jak se dozvím, kdy a jaké autobusy jedou jakým směrem, se mi dostalo odpovědi protkané smíchem, že to se nedozvím, že je to prakticky pokus-omyl. Velice tourist-friendly! Ale alespoň mě paní zásobila několika tipy na výlety.
Scottish highlander
Nenapadlo mě, že by bílé ponožky na irsko a softy mohly na skotských tancích vyvolat nějaké reakce. Ne vždy jsem attention whore (jak mi s láskou říká můj Milý). Když tancuju, chci se jen líbit sama sobě a softy k tomu prostě patří. A navíc za ty prachy, co jsem do té klokaní kůže vrazila, je přece nebudu nechávat ležet doma ladem. Jakmile mě uviděl náš lektor, překřtil mě na highlander. Pak nám oznámil, že nám všem musí koukat na nohy, aby viděl, že tancujem správně. Přičemž podotkl, že na ty mé se bude dívat častěji. Že jsou vážně pěkné. Ono to teď vyznívá, jako by flirtoval, ale houbeles. Moc se mi líbí jeho smysl pro humor :) Když se mě později ptal na jméno a já odvětila Simone (francouzskou verzi já prostě radši), tak si mě hned spojil s mou přezdívkou a chtěl slyšet, proč si říkám Bluestocking. Když s vámi mluví lektor, tak chtě nechtě se pozornost většiny obrátí k vám. A tak jsem zjistila, že když se nesnažím moc spěchat, má angličtina zní mnohem líp, rozlišuju V a W, umím napodobit akcent a neplácám hlouposti. Sice pak zním sama sobě jako teacher, ale proč se bránit něčemu, kým mě baví být :) Jen mě štvou ty hipsterský brýle, které mi přidaly asi deset let a notnou dávku serióznosti. Hold prostě nemůžu mít všecko, že jo.
Konverzace s důchodci
Starší lidi jsou skvělí. Pozdraví vás už v momentu, kdy se vaše pohledy střetnou. Kdekoliv. A pak začnou povídat. Většinou teda na autobusových zastávkách. A já se báječně bavím, protože se vždycky dozvím něco zajímavého. Na výletě s Irčou jsme odchytly pána, který nám vyprávěl (mimojiné) o tom, že cesta, po které kráčíme, byla postavena v r.1850, ještě předtím než byly v Británii auta. A že kousek dál je ještě jedna, která byla postavena ještě mnohem dřív před touto novou. Člověka napadne, že tu starou třeba postavili Římani, protože máte na paměti, že díky Římanům přišla Británie k velkolepé infrastruktuře. A taky lázním a dalším skvělým věcem. (Teď jsem to čekla na netu a fakt ji postavili Římani) Co jsem to jen chtěla ... jo, už vím, důchodci ... předevčírem se se mnou zapovídal další postarší pán, který mi vyprávěl, že zrovna jede na kurz tvůrčího psaní, že mu otiskli nějakou poesii v časopisech a že ji moc rád čte. Pak se mě zeptal, jestli máme v Česku taky nějaké literáty. Ehm ... proběhly mi před očima desítky jmen a odvětila jsem, že jo, že máme velmi bohaté kulturní dědictví, co se literatury týče. No ale ještě před tím se mě ptal, z jaké části Francie jsem, protože mám velmi silný franouzský přízvuk. Tyjo, husté, já mám přízvuk! :D A ještě k tomu francouzský :D
