Jak vytočit flegmatika
Žiju si svým poklidným životem s občasnými zvraty, které přejdu mávnutím ruky a nijak zvlášť se nad nimi nepozastavuji. Babička totiž říká: "Když nejde o život, jde o hovno" A já se tím intuitivně řídím prakticky pořád. Respektive od té doby, co jsem našla sama sebe (raději nespekulovat nad tím, že jsem se nejspíš zase ztratila).
A tu se vám stane VĚC. Já opravdu nejsem hypochondr. Fakt ne. Ten DNA test jsem nezavinila já, ten chtěl můj gynekolog. A na co přišli? Že mám zmutovaný gen. Bezva. Důsledky to ale nemá. Bezva podruhé. A co se stalo teď? No coby ... už po několikáté za můj krátký život se mi bez zjevné příčiny zbláznilo srdce a rozhodlo se bít asi tak třikrát rychleji než obvykle po dobu zhruba 7 minut. S tím, že se mi opravdu špatně dýchalo, s tím, že se mi tím bušením rozvibrovalo celé tělo. A docela silná bolest na hrudníku.
Infarkt, asi. Blbost, že? Peťula říkala, že infarkt je přesně naopak. Že tohle bude arytmie. Zajímavé na tom je, že jsme se o tom bavily zrovna před týdnem a najednou BUM a já mám po dlouhatánské době pocit, že mi srdce vyletí hlavou ven (možná by to nebylo od věci, stejně mě ta mrcha pořád zrazuje).
Po telefonu s mamkou jsem nabyla dojmu, že to asi nebude v pohodě, jak jsem si myslela. Mamka umí naprosto všechno zveličit, udělat kovbojku z úplné hlouposti, ale já si pořád říkám, že když je zdravotní sestra, tak ví rozhodně víc než já. Proto jsem ráno chtěla jít k doktorovi. Že prý na EKG, říkala mamka. (a jak si pak nemám připadat jako hypochondr?!)
Noc byla dosti krutá. Obtěžoval mě komár. Davi to vzdal hned na začátku, vzal si deku a utekl se schovat do obýváku. Já vzdorovala asi dvě hodiny, ale když jsem se škrábala na každičkém kousku odkrytých ramen, usoudila jsem, že je čas k úprku. ... Spát na peřině na zemi není VŮBEC pohodlné. Bolí mě všechno. Především krk a záda. Masáž v nedohlednu. Budík mě probudil v 5 a světe div se! Po X měsících jsem se konečně probudila ve správné fázi - ve fázi, kdy si člověk pamatuje sny. Takže jsem si v pět ráno snažila vyložit sen. Teď už si bohužel nepamatuju, jaká slova v něm padla, ale obraz mám pořád před očima. Přemítala jsem nad tím, čím je mi osoba ze snu protivná a co je na ní fajn. A vůbec, jak je možné, že jsem se ztratila v prostředí, které znám? No a protože teď čtu samé zajímavé články/knihy, dospěla jsem k celkem logickému řešení.
Slečna Mona se snaží distancovat od svého/svých problému/ů a dívá se na ně z dálky. Je pro ni snazší nechat věcem volný průběh, než aby se zabývala řešením. Šťastná z toho není, ale postrádá odvahu cokoliv změnit. Prostě jen vyčkává (toť negativní stránky osoby ve snu). A je velice zmatena z reakce svého okolí - lidí, které má nejblíž - protože na její problém mají různý názor a různé řešení (mé vysvětlení toho, proč se ztrácím na dobře známém místě).
Takže asi budu vstávat v pět. Abych třeba našla odpověď na svou zbabělost.
Nakonec jsem vstala před osmou a vydala se k doktorovi. Ze stále nezjištěných důvodů jsem se dostala do jiné části města, než jsem chtěla. Bezva. Půl hodina cesty zbytečně. Když jsem konečně stála před dveřmi mini polikliniky, zírala na vývěsku "ve středu od 12" a na hlavu mi dopadaly kapky deště, pocítila jsem velice silnou agresi. Kdyby na mě v tu chvíli kdokoliv promluvil, poslala bych ho pěkně hnusně tam, kde slunce nesvítí. Jelikož tam ale nikdo nebyl, jen jsem se zhluboko nadechla, vydechla a šla na tramvaj. Zabila jsem tak zbytečně dvě hodiny. A nějaké EKG mě už vůbec nezajímá.
Možná mi jen srdce chce říct, že moc používám rozum a málo myslím na city.
