Jaro - sluníčko - kultura
Poslouchám (zrovna) svou oblíbenou Severskou od Kočkovců, na které se chystám koncem března. Jarní koncert. Osvěžím si parádní skladby z nového alba Cestou na jih, které poslouchám stále dokola a nejlépe, když nikdo není doma, to si pak můžu přehrávač pustit opravdu nahlas a hopkat po bytě. Zajímavé je, že u toho vždycky vařím. Když je ale family doma, nemám šanci. Můj hudební vkus nebude nikdy pochopen. Ale to mě netrápí. Já přeci vím, že musika, která je tak blízko přírodě a tradicím rules the world. Lidi na to jen musí přijít ...
Užila jsem si parádní víkend. Páteční večer jsem strávila s Pavlíkem v čajovně Na Rynku, kde už máme snad trvalé bydliště, jak se zdá. Kolem desáté jsem byla opuštěna a zůstala v čajovně jen s ... čajmeny. Znala jsem dva, teď se počet zvýšil. Slečna Gabka je velice sympa slečna, před kterou jsem neuváženě podotkla, že trochu fušuju do španělštiny. Když na mě vybafla se svým parádním akcentem ... ehm ... orosilo se mi čelo a zase jsem zmlkla. No ale povídala, že by ráda procvičovala svou English. Tak bychom třeba mohly vyměňovat naše znalosti. We will see ...
A tak jsem se ve společnosti nových známých opájela dýmem a domů se dostala kolem jedné ráno.
V sobotu velká událost ... třetí open mic Na Pódiu v čajovně Rashmi. Parádní akce, skvělí interpreti, báječná inspirativní atmosféra, zpívání a hodně hodně focení. Hrála jsem si celý večer na fotografa a blýskala jeden snímek za druhým. Musím se učit. Abych v Leedsu dělala jen ty nejkrásnější fotky.
Pavel hrál Hořkosladce. Konečnou verzi, kterou jsem dopsala v lednu. Zní báječně a já si můžu poplácat na rameno, protože jsem na sebe opravdu pyšná. Bez Pavla by ale vůbec nic nevzniklo. A bez mé Můzy už vůbec ne ...
A že jsem vám ještě neřekla, že jedna má love-poem se stala námětem písničky Davida Bartoše ... a že si teď hraje s Majákem ...
Dvě rozepsaný básně ... jedna jako od beatníků, druhá odrážející mé "tady a teď" touhy.
V úterý se chystám s mamkou do Galerie výtvarného umění na výstavu Jana Zrzavého. Očíhneme jeho Božskou hru. V pátek Pavel slaví 24.narozeniny. A v sobotu knižní veletrh na Černé louce. Blíží se další Irish Cultural Festival. A možná půjdu na přednášku o rozvíjení potenciálu (jakého?!).
Stále ponořená do Člověka bez osudu. Čím to, že mě židovská literatura tak fascinuje? Když jsem se o tom zmínila před Shining Sun, půjčila mi knihu Salomon - Přežil jsem v Hitlerjugend. Ale seminář židovské literatury jsem si nezapsala. Protože v té době učím a protože bych asi nedělala nic jiného než četla. Neuvěřitelné, jak vám škola dovede zhnusit oblíbenou činnost. Což v praxi znamená, že čtu stále jen to, co mě zajímá a baví a fascinuje. Jsem hrozný student.
Už jsem se nejspíš smířila s tím, že dokud budu učit ve školce, musím koexistovat s bolestí zad. Možná se až moc zkoumám, ale vypozorovala jsem, že záda cítím hlavně v pondělí ráno, ve středu odpoledne a stejně tak ve čtvrtek. Teda, já je cítím prakticky pořád, ale v tomto období mnohem víc. Přestože si myslím, že děti už tak moc "nehrotím", že se nijak zvlášť nenamáhám a že je mi jedno, když neposlouchají (prostě je pošlu sednout si do kouta), tak si to asi opravdu jen myslím. My body is clever and shows me whats wrong. I can hear it without chance of changing it. Myslet je jedna věc, cítit druhá. Potlačuju stres, kterého si nejsem vědoma, ale jeho existence je jediné logické vysvětlení (no není psychosomatika úžasná věda?).
Zahrávám si se zdravím. Když už nic, tak aspoň můžu dlabat Granny Smith a pít kakao a tancovat irské a oblažovat se společností přátel. Bojím se, že je to opět jen otázka času, než se všechno zase nahromadí a přeteče. Můj dusivý kašel, který mi dělá společnost už třetí (?) týden, není ani za mák způsoben zimou nebo nedejbože vydýchaným vzduchem na ostravsku. Když se člověk trochu zamyslí a dá si dvě a dvě dohromady, nebude si myslet, že být celej život bez nemoci a posledního půl roku se vylízávat z kde čeho je pouhá shoda náhod ...
Ach jo!
Aspoň že už konečně svítí sluníčko :o)
