Je ne regrette rien ...?
V životě člověka nastanou chvíle, kdy se obrátí zpět a zamyslí se nad vším, co mu proteklo mezi prsty. Někteří lidé se ve své minulosti ztrácí, ulpívají na věcech, lidech a událostech, které jsou už dávno ty tam. Jiní raději hledí vpřed, vstříc budoucnosti ještě nezatížené žádným rozhodnutím.
Rozhodnutí, která během života učiníme, bývají dobrá a špatná. Rozlišujeme je zcela subjektivně. A přitom jsou na počátku všeho ta nejlepší možná. Litujeme jich až s přibývajícím časem. Nebo se s nimi smíříme a díky nim vyrosteme.
Je špatné něčeho litovat?
Je špatné utápět se v sebelítosti!
Být smířen se svou osobností, být sebe-vědomý, mít rád své kladné a záporné stránky je dobrý způsob, jak se sebelítosti vyhnout. Jenže, co když vás jeden z vašich negativních aspektů dostane do situace, kdy nevíte, jak dál? Litujete sami sebe nebo litujete špatného rozhodnutí? Při čtení chytrých psychologických knih jsem se dozvěděla, že "já" nejsou naše činy. To samořejmě neznamená, že bychom za ně nebyli zodpovědní. Pochopila jsem to tak, že když udělám něco naprosto hloupého, nedělá to hlupáka i ze mě. Pro někoho logický fakt, nad kterým si teď nejspíš klepe na čelo. Pro mě poslední záchrana před upadnutím do depkoidního stavu.
Je čtvrt na sedm ráno. Spala jsem asi hodinu a čtvrt. Téměř se pozvracela. A když mi konečně došlo, jaké důsledky bude mít mé "špatné rozhodnutí", zmáčela jsem polštář slzami. Možná, že i přes všechny ty psychologické kecy jsem jen prachobyčejná husa.
Bude líp. Ale pro teď je všude černočerná tma.
Lituju (ne sebe) toho, co jsem neudělala.
