Jen tak z radosti nad volným dnem
Jakmile jsem napsala "objetovat se", došlo mi, že málo čtu. Jsem teď zahrabaná ve skriptech a čtu jen anglicky a španělsky. Tím samozřejmě nechci říct, že se pořád učím. Na to jsem až příliš líná a pohodlná. Tak i tak ale málo čtu. Průměrně za rok přečtu něco málo přes padesát knih. Vždycky je počítám od narozenin do narozenin. Blíží se mé dvacetiny (za měsíc) a já jsem na čísle 29. No nic moc, přátelé. Jde to se mnou z kopce.
Stejně tak s mým vyjadřováním. Dokonce se mi stává, že se během řeči zaseknu, protože nevím TO slovo, které chci použít. Paradoxně se mi vybavuje v angličtině nebo španělštině. Přemýšlím nad tím, kdybych žila delší dobu v cizině, jestli bych zapomněla na svůj rodný jazyk (jak se to stává těm našim děsně nádherným modelkám). A to se cítím jako patriot. Ou jé.
Další zkoušku mám až ve čtvrtek. Bude to masochistické. Ústní ve španělštině o literatuře. A neříkejte, že by to pro mě neměl být problém (viz první odstavec). Začnu asi zítra, nebo pozítří. Dnes jsem si vytvořila volný den a věnovala jsem se své oblíbené činosti. Všimli jste si, že už čtení nepovažuji za svou NEJmilejší aktivitu?
Zase čtu. Tentokrát Rok kohouta od Terezy Boučkové. Jsem v polovině a přenesla se na mě chmurná nálada. Kniha je to autobiografická a dosti krutá. Spisovatelka si prožila (prožívá?) své. Obdivuju ji. V některých momentech se v jejích slovech úplně vidím. A vím, že bych se zachovala stejně. Že bych to cítila stejně. No, nebudu dnes rozebírat její dílo, do toho se pustím, až ho dočtu. Což bude nejspíš zítra :o) Rozbolela mě hlava. Od té doby (od základky), co nečtu dětské happyend-knihy typu Jacqueline Wilson, Enid Blyton a vlastně i Meg Cabot (pro kterou mám ale stále slabost aspoň v angličtině), nejsem schopna přečíst knížku během dvou tří hodin, jako tomu bývávalo. Hold čtu teď knihy, u kterých i myslím a už se je snažím v duchu rozebírat.
Jako anglista (čti filolog) bych na to měla být jednou profík, jak řekl náš profesor. Je to zvláštní člověk. Evík mu říká Snape. Říkám mu tak i já a Romi. Ale víte přece, jak to nakonec bylo se Snapem, ne? Je to egoman a velmi si věří. Přesto z nás nedělá hlupáky a učení ho baví. Cítím to z něho. A mám ho ráda. Jeho egomanské sklony jsou až nápadně podobné těm mým. S tím rozdílem, že mé vzdělání se tomu jeho (ještě) rovnat nemůže. Líbí se mi ty jeho řeči o tom, co znás jednou bude, jakým výkvětem národa se staneme apod. Měli jsme podobného profesora na gymplu, ale ten byl vážně pitomec. A z nás je dělal. Zdá se mi, že "Snape" svým slovům opravdu věří. A já ho řadím k lidem, jejichž názor je pro mě důležitý. Chápejte, chci udělat dojem :o)
Stal se zázrak. Po čtrnáctidenním (díky za opravu) usilovném hledání jsem našla svůj pilník. Ležel pod kupou knih ...
