Kdo jsem?
Už jen když ta dvě slova píšu, cítím se trapně. Je mi tři a dvacet. Mám vysokoškolské vzdělání. Práci. Zájmy. Spoustu psychicky podporujících přátel. Sny. Cíle. A já nevím, kdo jsem a kam kráčím ...
Lost in Wonderland!
Mám před sebou tužku a papír a snažím se vypsat všechny myšlenky, které by daly dohromady mou osobnost. A i když mi papír už dochází, nedovedu se ubránit pocitu, že jsem na nic nepřišla. Milion kousků, které by měly dát dohromady mozaiku. Ale při pohledu zblízka jsou to jen slova postrádající syntax. Nekohezní cosi, co by mě mělo vystihovat.
Proč mi to připadá trapné? Protože už přeci nejsem adolescent "hledající sám sebe" - už jsem dávno! za touhle šílenou etapou, kdy nic nedávalo smysl a mé názory na svět se lišily ze dne na den.
Nejsem v krizi středního věku? Krize identity, existenční krize ... samá krize, krize, krize. Tvrdé slovo, fialové, temné, a přesto veselé s červeným nádechem. Možná podvědomě vidím vyústění, cestu ven. KDE JSI, CESTO?
Shrnula bych to asi tak ... užila jsem si nádherný vánoční čas. Tyto Vánoce byly vskutku akční. Navštívila jsem dva koncerty, vyšla si dvakrát na hory a zažila neskutečně mnoho přátelských setkání. Byla jsem v souladu se svým srdcem - nemyslela (příliš) a věnovala svou energii jen tomu, čemu jsem chtěla. Cítila jsem se šťastně. Každý den přinesl něco krásného a pozitivního a úsměvného.
A teď máme nový rok a mi připadá, jako kdyby období spokojenosti vůbec neproběhlo. Přestože vařím a čtu si ... cítím, že všechno dělám až příliš automaticky a postrádám radost ... v hrudi velikou díru ... někde jsem ztratila své Já, své Self a nemůžu ho najít.
Ach prosím, jen ať se nevrací říjnová rozpolcenost!!!
Co dělám pořád tak špatně?
