Lack of will
Po dlouhém přemítání jsem dospěla k závěru, že trpím únavovým syndromem. Ono totiž není IN být jenom líný. A na prokrastinaci se vymlouvám prakticky pořád, tak proto jsem zvolila nové pojmenování problému.
Projevuje se to tak, že nemám vůli cokoliv dělat. Tak nic nedělám.
Dosáhla jsem takového mistrovství, že jsem neměla ani sílu napsat cokoliv sem. Mám totiž tak strašně moc nudný život, že by to stejnak nikoho nezajímalo ... kidding, mám skvělý a zábavný život, ale neměla bych to hlásit do éteru, když má moje diplomka 6 a čtvrt strany a já místo psaní chodím do kina a sjíždím jednu episodu Doktora za druhou. Však víte jak. Výčitky svědomí.
Vysvětlím vám, jak funguje můj osobní začarovaný kruh. Rozhodla jsem se, že chci státnicovat na počátku února, abych hned po zkouškách mohla s Drahým hledat bydlení. Kdybychom začli bydlení hledat dříve, vůbec bych se na diplomku nedovedla soustředit. Abychom mohli hledat bydlení, je třeba našetřit nějaké kačky na zálohu a na první nájem a tak. Proto musíme oba pracovat. Čím víc pracuju, tím méně času mám na psaní diplomky. Čím víc myslím na diplomku, tím měné se soustředím na učení. V konečném důsledku nedělám nic na sto procent. Abych byla upřímná, tak dpl ani na deset ... A aby to nebylo málo, tak co myslíte, že mě asi trápí? Moc se těším na to, až budeme bydlet spolu. Takže i když bydlení stále nehledáme, mé myšlenky jsou v pejru. Parádní atmosféra pro jakékoliv soustředění.
Ne, opravdu ne všechny ženy jsou schopny věnovat se více aktivitám najednou. Minimálně já ne.
A tak chodíme do kina, dneska jsme byli na badmintonu (to byste se zasmáli, kdybyste mě viděli), jsme spolu a máme se rádi. Nebýt dpl, můj život je awesome! Nebýt dpl ...
Pokaždé, když mi někdo řekne, jak easy je napsat diplomku, mám chuť udělat mu z obličeje bramborovou kaši.
Asi za tou vedoucí budu muset zajít. Už fakt nevím, co bych měla psát. Docela blbý, po šesti a čtvrt straně ...
