Let me fly away ...
Nejblbější je, že když sečtu a podtrhnu všechny své dosavadní úspěchy a neúspěchy, výsledek je pořád až příliš dobrej na to, abych si pořád stěžovala, jak je život nesnesitelnej.
Stěžuju si? Vážně?
Mám totiž dojem, že spíše jen konstatuju fakta. Uvádím vás do děje. Do příběhu mého na hlavu postaveného života. The most of the people think they are not the most of the people. Ať napíšu cokoliv, stejně to bude znít jako cliché.
Cesta je cíl, já vím. Jen se mi po cestě špatně jde, když v dálce nevidím cílovou pásku. Jít se mi ani nechce. Nejraději tak sednout na okraj cesty a zarůst do země. Ale pořád jdu, nevím kam a nic z toho nemám.
Studuju obor, který mě nejspíš neuživí. V Ostravě je milion a jedna jazykovka. Platí bídně. Živnostníkem teď být nemůžu, protože sociální pojštění je stále vyšší než srážková daň. Jestli školu dostuduju (o čemž začínám silně pochybovat, protože mi chybí motivace a dostatek času), bude muset nastat zázrak. Je na čase budovat si vlastní klientelu. Už na tom pracuju.
Jenže, chytají mě chutě pořídit si děti. Hned. A sama to jaksi nezvládnu že. To bych si musela vzít bohatého muže, který by se o mě staral. Jenže, já už žádného chlapa nechci! Myslím to naprosto vážně. Takže mám nejspíš smůlu. Stane se ze mě staropanenská učitelka, zoufale zamilovaná, bezdětná a bez jediného světla v dálce.
Jak můžu s takovými vizemi žít? Diví se mi někdo, že jsem propadla nekončícímu splínu?!
