Library Time
Máme nové šortky. V námořnické modré, s bílou šňůrkou. Já i ségra. Abychom mohly vyrazit na kolo/brusle. Nechala jsem si opravit kolečko a ona se sem žene bouřka. Smůla. Nicméně období výletů na kole se teprve blíží. Spolu s indian summer. Léto je na dlouhé výlety příliš horkokrevné.
Šortky musí být ze stoprocentní bavlny. Nekoušou, jsou parádně jemné a volné a vzdušné. A šňůrka historicky látková. Asi k nim půjde mé ganesha tričko v zelené barvě. Trošku pod zadek, obepíná tam, kde má. No a zítra ráno zase fitko. Tentokrát s tréninkovým plánem. Je třeba umřít, padnout za vlast, obětovat se dobré fyzičce. V září chceme s Peťkou vyrazit na kole do Frýdlantu za Martinem. 30 kilometrů. Což je nic, žejo. Ale na kole jsem neseděla rok a kousek. Taky vás tak fascinuje sebepozorování svalů? Dokážu před zrcadlem vystát důlek a obdivně vzhlížet ke svým lýtkům a i ten stehenní sval je k nakousnutí. Ještě zapracovat na tom vnitřním a můžu opět vytáhnout džínové šortky.
Mám pár minisukní ("postelových") a jedny květované minišaty. S balerínama vypadám docela k světu. Ale když si k nim vezmu své nové sandálky (po namočení do lihu se dokonale roztáhly a teď na ně nedám dopustit) - "vypadáš jako sociální pracovnice" říkala Peťula. To samé, co pronesla o mých plavkách. Jedna z mých BFF. Stejně ji miluju. Nadevše :o) Kdybych měla pěkný sval na vnitřní straně stehen, vypadala bych sice pořád jako sociální pracovnice, ale taková trochu lepší verze. A to jen proto, že jsem si konečně pořídila podpatky, aby mi úplně nespadla klenba, jak říkal ten fyzioterapeut, co se mu líbily zrzky.
A nechápu, proč píšu o takových hovadinách, když jsem se chtěla podělit o svou radost z návštěvy knihovny. (vsuvka - kolika procentům populace by fráze radost z návštěvy knihovny připadala jako důkaz zvrácené a děsně nudné existence?) Tak tedy, byla jsem dnes v knihovně. Juhůůů! :D
Chtěla jsem jen vrátit knihy a dvě nové si vypůjčit. Mamka si řekla o nějaký ten cestopis, tak jsem přibrala Obrázky z Champagne a Kouzelný Cornwall (po stopách Rosamundy vy-víte-které). A pro sebe čtyři čistě náhodné kousky, neb jsem naprosto zapomněla, po čem teď mé čtenářské srdce touží. Protože mám rozečtený Sofiin svět (trochu hard v těchto letních dnech), půjčila jsem si od Gaardera Principálovu dceru (a jsem zvědavá, co Shining Sun poví na Dívku s pomeranči). Pak knihu Po velmi tenké čáře od Evy Talpové, která má asi 400 stran a zaujala mě obálkou a písmem, které mi vzhledově připomněly Yalomovy knihy. No a když jsem koukla na zadní obálku, k definitivnímu rozhodnutí mi úplně stačila první dvě slova "Psychoušská ambulance..." Stejně to asi číst nebudu, ale kdo ví. Dalším ujetým kouskem je Naboso aneb 50 důvodů, proč zout boty. To taky asi nedočtu, ale jako vtip se mi to líbilo. SIS se za mě stydí. A měn je to co? Ano, správně, úplně šum. No a posledním kouskem je konečně Hermann Hesse a jeho mini kniha Kouzelníkovo dětství. Kdybych se chtěla přiučit něco německy, mám výbornou příležitost, neb text je zrcadlový a dokonce s faksimilí a ilustracemi Petra Weisse. Takže konečně došlo i na Hesse. To je tak, když mi veškerá psycho literatura podstrkuje Junga a Hesse. A co jsem zatím četla, tak Hesse byl dosti do Indie a východních náboženství a samozřejmě do psychoanalýzy (že já se vůbec divím). Chtěla jsem si přečíst i nějakého Freuda, ale něco ve mně mi říká, že když jsem jednou propadla kouzlu Junga, Freud mě tak moc nenadchne.
Což mi připomnělo, že jsem se ve čtvrtek zmiňovala Shining Sun o výkladu karet. Když jsem jí vykreslila, co mi karty pověděly, jak mě nabádají k tomu, abych se nebála změn a byla co nejvíce sama sebou, podotkla něco o nějaké teorii změny. Vypadlo mi to z hlavy, jak jinak, když to má více než jedno slovo. A dneska si tak zvesela čtu články na psychologii a co nevidím: paradoxní teorie změny, jedna z myšlenek gestalt terapie, na které Shining Sun staví. A že je google kamarád, už chápu, o co kráčí. „Ke změně dojde, jakmile se člověk stane tím, kým je, a ne když se snaží stát tím, čím není“
Zrovna v pátek jsme s Erlinem došli k tématu změn. Vyprávěla jsem mu, a on se samozřejmě smál a přitakával stylem "jo, přesně tak to mám taky", o tom, jak je paradoxní, že dřívě mě změny strašlivě děsily a teď, když už je beru jako samozřejmost, se NIC neděje a já je doslova hledám a vyžaduju, neb mi připadá, že něco prostě není v pořádku. Dřív se totiž všechno měnilotak moc rychle, že si člověk nesvedl ani zvyknout a najednou ticho po pěšině.
A z toho plyne, že když se člověk o něco strašně moc snaží, nedostane se mu toho, ledaže by přijal věci takové, jaké jsou a to, po čem jeho srdce touží, se pak dostaví samo. (otestováno na minimálně dvou jedincích :o)
- takže nebudu vypadat jako Brigitte Bardot v 60.letech
- ani jako Jane Rizzoli (úplně by mi stačily ty podmanivý oči)
- nebudu dlouhodobě a pravidelně trénovat své líné tělo (což jsou jen jiná slova pro: nemám šanci zbavit se přebytečných kil)
- nepřizpůsobím se tomu, co se očekává
- nenaučím se chodit na podpatcích
- nepřestanou se mi lámat nehty
- budu doživotně prokrastinovat nad věcmi, které po mně chce někdo jiný
- čokoláda zůstane mým nejvěrnějším utěšitelem
- a budu o sobě do konce světa pochybovat
Když tohle všechno přijmu jako samozřejmost a nebudu na sebe naštvaná za to, že to tak prostě mám a že jsem líná a nebaví mě cvičit a mám ráda sladké, tak to pak asi začnu skutečně milovat sama sebe. Čímž bych splnila podmínku, kterou mi daly karty k tomu, abych se přiblížila k panu neDokonalému.
Vypadá to jako lehké čtení, tenhle můj článek, ale abych pravdu řekla, vidím v něm docela hlubokou myšlenku, nad kterou teď budu rozjímat. Spolu s Eat, Pray, Love.
Post scriptum ... přijmout sám sebe není tak těžké jako umět žít ve světě, který je postaven na hodnocení druhých ... a najít v takovém světě někoho, kdo vás bude milovat stejně jako vy milujete sami sebe
