Life goes on and on
Musím se nechat vyfotit od Pavla, abyste viděli, jak úžasně "britskej" outfit teďkonc nosím. A ta zelená čelenka s velikou plsťovou kytkou dodává celkovému vzezření na dokonalosti. Kdyby to někoho zajímalo, tak nejsem schopna ze sebe sundat oxfordky. Prostě nejsem. A ty károvaný skoro třičtvrťáky, co vypadají jako gatě, co nosí zazobaní Britové na kriket. Košile stylově zapnutá až ke krku, tmavě modrý svetr přes a koženková taška v barvě karamel (tvrdí SIS) přes rameno. Vlasy smotané a přicvaknuté k hlavě á la pančelka. A v nich ta čelenka. No dovedete si představit i bez fotky :D
-konec naricistického příspěvku-
Teď vážně ...
Když já už ani nevím, co jsem vám chtěla. Ztratila jsem se v popisu sebe sama. Chjo.
Zápočet z kritiky nemám. Zkoušku z didaktiky ano. Zírala jsem asi patnáct minut z okna, promítala si v hlavě obsah Žen, které běhaly s vlky a zhruba 5 minut přemítala nad tím, jak bych tam toho Junga mohla napasovat. No nemohla samozřejmě. Napsala jsem do testu asi deset vět. O mé vlastní představě toho, co chtěl Jung archetypy vlastně říct, ale tak trochu hodně víc jsem si vědomě spletla mytologicko-archetypální kritiku s psychologickým přístupem. Dopřemítala jsem a hleděla z okna. Přehrávala jsem si rozhovory a usmívala se. Hrála jsem si s nehty. Vytvářela alternativní reality - daydreaming rules my world! A pak jsem se šla zeptat, kdy si můžu napsat opravný test.
V didaktice jsem řekla to, co jsem říct chtěla. Nejpřínosnější předmět celého mého čtyřletého snažení. A to jen díky vyučující, kterou bych pro sebe brala všemi deseti!
A poslední gender studies v kavárně. Kdyby byli všichni lidé kolem tak vnímaví a lidští jako paní dotorka KK, nemusely by si americké missky přát světový mír. Úžasná osobnost, v jejíchž očích vidím, že se mi podařilo najít svou skutečnou cestu. Nebylo hodiny, kdy by mi neřekla, jak pozitivně působím a jak jarně/letně a spokojeně vypadám. Občas ti druzí - ti vnímaví - vidí víc, než si jsem sama schopna připustit.
Díky Knize (však už ten titul znáte, ne? :D to bude věčné citování!) jsem si potvrdila domněnku, se kterou jsem přišla před nějakou dobou. Není nad to, když na něco sami přijdete, a pak se na vás ta odpověď valí ze všech stran!
Tak nějak jsem si řekla, že je zbytečné neustále bojovat vůči změnám, které se ve mně dějou. Že je zbytečné hledat v sobě něco stabilního a neměnného, na co bych se mohla spolehnout. Usoudila jsem, že stejně jako je svět bipolární, jsem ze dvou pólů složená i já (a vy všichni :o) Stejně jako bez dobra nemůžeme poznat zlo a bez tmy nepoznáme světlo, tak já chci jednou to a jindy zas tamto. Protože "to" a "tamto" jsou jen dvě části jednoho, které bez sebe nemohou existovat. Záleží tedy na tom, kterou část zrovna potřebuji? NE!
A pak mi Kniha řekne, že ANO, že přesně tak to je. Že pravá Divoška je cokoli, jen ne důsledná. Je to živelný chaos. A jak jsem onehdy prohlásila: everything is possible to me.
Takže jsem na sobě už dvakrát měla gumáky - tygrovaný - a šla s nima do města. Co že jsem to říkala ještě nedávno?! Nikdy?! Proč já si pořád stavím hranice a snažím se vymezovat? Je opravdu nutné být zásadová? Nemůžu prostě ... jen tak žít?
Erlin se mě zeptal, zda-li si pamatuju, co mi řekl před osmi roky. Nepamatuju, ale vzpomněla jsem si, jakmile mi to zopakoval. Erlin řekl, že vidí do lidí a že v nich čte jako v knize. Má kniha je pěkně tučný svazek, který je popsaný miniaturním písmem a to pořádně hustě. (kdo by se tedy namáhal číst, že?) A taky řekl, že v hloubce mých očí by se leckdo mohl utopit. Když jsem se ho zeptala, co v mých očích vidí dnes, odvětil, že jsem se vůbec nezměnila. Na jednu stranu je to nádherný kompliment, na druhou se mi dostalo perfektního vysvětlení, proč nejsem schopná najít někoho, jehož kouzlu osobnosti bych mohla propadnout. Ten někdo by musel být okouzlen chaosem v mé duši.
Martin to pěkně shrnul ... "jseš moc filosofická; jdeš moc do hloubky"
A že inside me there is something deep jsem slyšela loni v červenci od M. (pamatuju si to přesně, protože na mou otázku, jak to myslí, mi řekla, ať si to přeberu po svém a já nad tím uvažovala hodně hodně dlouho)
Když jsem včera dočetla Vzpomínky na zítřek od Ahern (DO-PO-RU-ČU-JI, ačkoliv ten začátek mě trochu štval), napadlo mě, proč já vlastně nejdu do kláštera. Byla bych dobrá jeptiška. Stejně praštěná jako sestra Ignatius.
Nechci moc. Jen někoho, kdo by mi chtěl porozumět. A jak to má ten někdo zvládnout, když s tím mám sama občas problém?
(no a taky ty vlasy a charisma, že :D)
