Líný den
Občas mám neutuchající potřebu psát, aniž bych měla co říct. Většinou to schytá můj deník, který solidně konkuruje Brumbálově myslánce. Pokaždé, když si čtu starší zápisky, biju se do hlavy za naprosto zbytečná slova, která nesdělují vůbec nic o tom, jak jsem se onehdy cítila a co mě štvalo. Proto se teď snažím být konkrétnější a jít víc do hloubky. Abych třeba v budoucnu došla k nějakému deja-vu/ uvědomění/ progresu.
Dnes byl líný den. Po včerejší Hawai oslavě narozenin a barbecue jsem se sice probudila po deseti hodinách, ale během dne jsem naspala dalších x. Mozek si evidentně vzpomněl na naivní fejsbukové prohlášení před spolužačkou, že "tento víkend bych mohla pohnout s esejí", a rozhodl se má neuvážená slova sabotovat. Kdo by se mu divil. V neděli.
Přečetla jsem Stopařova průvodce galaxií na jeden zátah. Asi by to chtělo další díl, abych zjistila, jestli se mi to líbí tak nějak normálně nebo víc. Problém se sci-fi je v tom, že většině technickým výrazům prostě nerozumím a mám tendenci obdobné věty přeskakovat. Ale Stopař je velmi intelektuální věc. Plná narážek a chytrých myšlenek. Ne že bych rozklíčovala všechny, ale i tak jsem se dovedla pobavit. Jak říkám, chtělo by to další díl. No anebo se poohlédnout po té detektivní sérii, která nemá s Vesmírem nic společného.
Což mi připomnělo, že jsem pořád ještě nedočetla Polosvět, který jsem rozečetla už snad před naším letopočtem. A že by mě docela zajímal další díl steampunkového Leviatana. Mám chuť na belošku tohot typu? Upřímně, zrovna teď se mi zamlouvá sebepoznávací - romantická Ahern, bestsellerové společenské romány, moudrosti domorodého obyvatelstva a Jung. Jung je frajer, který se čte snadněji než čítanka. Připominá mi taroty. Čtením si člověk jen osvěžuje dávno nabyté vědomosti, o kterých neměl páru, že je kdy získal. Takový ten pocit jednoty všehomíra.
Proč se karty nevykládají do budoucna? Neboť to, co se stane, závisí na rozhodnutích každého dne. (není úžasné, že Britové mají pro vyjádření budoucnosti 4 způsoby?) Takže to, co mi řekly v pátek, platilo v pátek. Já se rozhodla uzavřít jednu kapitolu, spadl mi kámen ze srdce a zase jsem svobodně dýchala. A pak přišla sobota a já jen lapala po dechu a ptala se, jak je sakra možné, že když člověk něco ukončí, Vesmír se rozhodne přání neakceptovat?!
A takovej je život. Pořád samá překvapení. Změna následuje změnu.
V pondělí učím a jdeme s Peťkou do fitka, ve středu opět fitko a večer si konečně zatancujeme, ve čtvrtek uvidím Shining Sun a jen to pomyšlení mě zahřívá u srdce, v pátek si dáme zase fitko a konverzaci s Erlinem a o víkendu se jede do Olomouce s hrdličkama do ZOO. Úžasný, jak jsou lidi kolem zamilovaní! Taková energie dokáže člověka nakopnout a vykouzlit mu na tváři stejně přiblblý úsměv. Občas si přeju nebýt analytik, a tak trochu zapadnout mezi pozemšťany.
Peťka mi k narozeninám popřála k zamyšlení hodnou věc. Jednu velkou lásku. Lásku k sobě.
Když to tak pitvám, hrnou se mi slzy do očí a zamlžila se mi klávesnice. Pořád si totiž myslím, že je třeba projít peklem, abych se naučila milovat každičký kousíček sebe samé. A proto se trestám a mučím a nedovedu se vyvléct ze sebezničujícího kolotoče přejídání, odříkání a výčitek. Vůle je svině.
No na to, jak zvesela jsem začala, jsem teda moc pozitivně neskončila. To je tak, když myšlenky putují. A zavedou člověka do bolestivých míst. Není nad terapeutické účinky psaní. Umí člověka dostat na kolena.
